Recenze obsahuje
některé spoilery – byly jste varováni, radši ji ani nečtěte.
TLOU2 pro mě
přinesla jednu věc, po které jsem volal už docela dlouho – hra
za záporáka. Ne že by v tom nejužším slova smyslu takové hry
neexistovaly, byť jsou docela vzácné, ale v tomto případě jde o
vzácnou kombinaci hry za takzvaně kladnou postavu v jedné půlce
hry a pak tu máme skoro polovinu hry, kdy hrajete za hlavního
antagonistu. Vtip je v tom, že ke konci člověk nemá moc jasno,
kdo je ten zlý a kdo je ten dobrý, protože morální hranice se v
tomto případě poněkud stírají a mizí do prázdna uvědoměním
si, že naše vnímání dobra a zla povětšinou stojí a padá na
úhlu pohledu ze kterého vidíme situaci a charaktery v ní.
Ano, historicky tu
jsou hry, kdy si myslíte, že hrajete za dobrou postavu, ale nakonec
zjistíte, že jste celou dobu ten zlý (Spec Ops The Line by myslím
byl dobrý příklad), nebo na férovku hrajete jako ten zlý, ale
nakonec se ukáže, že to s vámi není až tak špatné (Kain v
polovině her série Legacy of Kain). Věc se ale má tak, že v
TLOU2 jsem byl svědkem sesazení idealizovaného charakteru z
piedestalu zbožnění na úroveň nás obyčejných lidí a naopak
pozvednutí odporné skvrny zla do výšin normality. Nejsou andělé,
nejsou démoni, jsou jenom lidé a jejich nekonečný souboj mezi
dobrem a zlem uvnitř nich samotných. Pokud tohle byl cíl, ke
kterému se autoři snažili dopracovat, tak za sebe říkám, že se
jim to z celé herní branže povedlo asi nejlíp.
Velká část
kontroverze, hlavně přicházející ze zahraničí, pramení z
faktu, že autoři zabili skoro hned v úvodu hry Joela, pak nutili
hráče hrát za jeho vraha a nakonec postupné morální a
emocionální erodování Ellie. Hráčům a kritice se nelíbí směr
jakým se autoři vydali a přáli by si, aby jejich milované
postavy zůstali navždy stejné, jako vzácný hmyz uzavření do
kapky jantaru. Za sebe mohu říci, že ač do jisté míry
nesouhlasím, s některými rozhodnutími, v konečném důsledku
jsem velmi rád za to co se ve hře stalo. První The Last of Us mám
rád, ale rozhodně si nestěžuji, že se autoři pokusili o něco
jiného, mnohem odvážnějšího a provokujícího. Na jednu stranu
– kdyby TLOU2 bylo co do struktury a příběhu více podobné
jedničce, asi by to pořád byla skvělá hra a mnohem méně
kontroverzní, ale na druhou stranu hra byla vytvořena stejným
studiem a je v mnoha ohledech logickým pokračováním, takže proč
ne?
Velkou část
důvodu, proč se mi TLOU2 líbí je jakýsi morbidní zájem vidět
co bude dál. Od okamžiku, kdy Abbie (hlavní záporák) zabije
Joela, se Ellie vydává na cestu pomsty a její činy a chování
postupem času vykazují změny až patologického rázu do takové
míry, že ke konci hry jsem měl pocity znechucení, když jsem za
ni musel hrát. V přesně opačném gardu šla trajektorie mého
zájmu při hraní za Abby. Její první samostatná část (po
zabití Joela) v člověku evokuje negativní pocity vyplývající z
jejích předchozích činů a v kombinaci s vzhledem se člověku
derou na mysl slova jako „mužatka“ a „guma“ - prostě proto,
že v prvních momentech je velmi nesympatická a hráč k ní má
silné výhrady.
Jenže postupem
času, jak jsem se dozvídal o její historii, čím prošla, co je
její práce a tak dále, Abby se stávala více a více lidskou a do
značné míry i sympatickou postavou, která se stará o lidi kolem
sebe, kdežto Ellie jenom přichází o víc a nezdá se, že bych
měla chuť zastavit sama sebe než bude úplně pozdě. Když to
celé pak zkombinuji s faktem, že to co dělá Abby během své
hratelné sekvence je do jisté míry pozitivnější, než to co
dělá Ellie, jež je hnána slepou pomstou, vyjde mi Abby překvapivě
jako lepší charakter. Je to divné, ale když nad tím tak
přemýšlím, tak je to tak, protože Abby dokázala navzdory svému
zabijáckému instinktu vykazovat větší úroveň sebekontroly, než
Ellie, která jak se zdá, navzdory nejlepším snahám Joela jí
dodat dobré dětství, dospěla a to úplně nejhorší co člověk
může udělat, je dát jí důvod aby vám šla po krku.
Velikou změnou
oproti prvnímu dílu, je nelineární struktura vyprávění. Máme
zde dvě příběhové linky, jež se v určitém okamžiku
nevyhnutelně střetnou a v každé z nich se nachází hned několik
segmentů z minulosti dokreslující proč jsou postavy jaké jsou a
poskytující vítané uvolnění od nekonečně depresivního deštěm
smáčeného Seattlu. Další změnou je nabobtnání ve skoro všech
směrech. Lokace jsou větší, nepřátelé chytřejší, máte zde
více možností jak si vylepšit postavu a gear, animace jsou
naprosto fantastické, zvuk nemá chybu. Drtivou část hry sice
strávíte v jednom městě, což má vliv na celkovou náladu hry,
ale na druhou stranu, každá lokace je velmi unikátní a autoři si
dali velikou péči s charakterizací lokací. Mám například
pocit, že v celé hře není jeden jediný obchod do kterého jdete
za účelem lootu, nebo během boje, okopírován jinde. Jistě,
mnohé předměty jsou recyklovány, ale například obchod s koly tu
je jen jeden, stejně tak prodejna knih, nebo cukrárna a to nemluvím
o těch větších, pro příběh signifikantních lokacích. Tady
padlo hodně zdrojů na snaze vytvořit opravdu unikátní místa a
to i v rámci částí hry sloužící skoro výhradně jen boji a ve
kterých by jim bez problémů prošlo, kdyby se uchýlili ke
generičtějšímu copy&paste přístupu.
Když jsem u toho
boje – někdy tak v půlce hry mi blesklo hlavou, že v jistém
ohledu jde o skoro perfektní pokračování Metal Gear Solid 3,
protože hra nabízí podobně „arénovité“ lokace se spoustou
možností jak se „prostealthovat“ okolo a přitom to jak lokace
vypadá nedělá dojem (většinou), že někdo naskládal předměty
a skrýše tak, aby se to „dalo hrát“. Celkový dojem je velmi
organický a hráč má opravdu velikou šanci se přes většinu
oblastí prosmýknout jako had bez spuštění poplachu. Na druhou
stranu – pokud jste jako já a prostě si nemůžete pomoci a
musíte prošmejdit každičký roh kvůli nalezení upgradů a
collectibles, tak vám asi nezbude nic jiného, než vykostit všechno
živé v dosahu, což jen přidává k celkovému pocitu, že hráč
sám je morálně velmi špatná osoba, protože úroveň zobrazeného
násilí je opravdu 18+. Opravdu mi chybí ve hře nějaká nesmrtící
možnost – co já bych dal za uspávací pistolku :(
Velkou částí hry
jsou příběhové animace a opět, znovu, zase a tudíž opakovaně
musím složit hold celému Naughty Dog studiu, protože pomalu a
jistě se dostáváme k hranici, kdy digitální herec a reálný
herec bude od sebe k nerozeznání. S tím se pojí velmi dobrý
mo-cap a práce režizéra, takže scény, práce kamery, zvuk a
světlo spolu se scriptem ukazuje, že Pixar a ostatní studia
soustředící se na animované filmy mají problém. Celá produkce
je na úrovni vysoko-rozpočtového filmu. Co víc k tomu říct,
snad jen – příští konzolová generace bude v tomto ohledu
peklo. Ať už pro nás diváky, tak i pro tvůrce, protože laťka
je posazená zatraceně vysoko a kdo ví, kolik to celé bude stát.
Musím pochválit
umělou inteligenci. Kromě klasických stupidních houbařů
(houbových zombie) tu jsou ještě dvě skupiny nepřátel a ani
jedna není moc přátelská. Na jedné straně tu je vojenská
organizace se zkratkou WLF, využívající zbytky technologie
starého světa a snažící se jaksi postavit civilizaci opět na
vlastní nohy – byť samozřejmě způsob jakým to dělá nepatří
mezi ty nejcivilizovanější. Na druhé straně pomyslně barikády
je skoro až náboženský kult ludditů Seraphins, odmítající
starý svět a technologii jako zdroj všeho špatného a věřící,
že Matka Země skrze jejich prorokyni je ochrání. Samozřejmě
lidi jsou lidi a jedno vede k druhému a všichni si jdou vzájemně
po krku a vy se najdete uprostřed kulminujícího konfliktu, takže
hodně štěstí. Kdykoliv pak dojde k nějakému střetu s jednou z
oněch dvou frakcí, můžete se v závislosti na zvolené obtížnosti
dočkat velmi komplikovaného boje a to se cenní.
Se zvolenou
obtížností tak trochu souvisí šíře možností a nastavení. V
poslední době jsem si všiml narůstajícího trendu u těch
lepších her, dovolit i konzolovému hráči nastavit víc, než jen
jestli chce stereo, nebo mono zvuk a s potěchou mohu říci, že u
TLOU2 je možnost nastavení bezprecedentní. Není to jenom o jasu
obrazu, nebo který čudlík dělá co, ale i například úrovni AI,
nebo kolik lootu vám bude padat, či hned několika módech pro
barvoslepé nebo možnost zapnout si strojové čtení textů a
podobně. Přiznám se, že jsem skoro nic z toho nepoužil, ale
pokud máte nějaký druh postižení, nebo specifické potřeby,
autoři udělali opravdu hodně aby vám vyšli vstříc. Samozřejmě
nejde pokrýt všechno, protože od jistého okamžiku se dostanete
do oblasti „diminishing returns“, ale i tak s tím co tu je k
dispozici – lidi, kteří chtěli hrát, ale nemohli si zde jistě
libují.
Sumasumárum TLOU2
je hra, kterou mohu s klidem doporučit skoro každému. Technicky
patří k tomu nejlepšímu co současná generace nabízí a ještě
dlouho poté bude spousta her nucena se s ní poměřovat. Tady není
o čem se bavit. Problém pro někoho ale může být příběhová
stránka, která je podle mě velmi silná, bohužel ale pro mnohé
jde o příběh který není jednoduchý, jednoznačný a takříkajíc
„cool“ jak jsme na to zvyklý od her obecně. U filmu jsme si už
zvykly, že se sem tam objeví příběh, nebo vyprávění
takříkajíc z druhé strany barikády, kdy nejednoznačnost a
zakalenost je úmyslná a provokující k zamyšlení. Na něco
takového nejsme zvyklý a očekávat od hráče používat mozek na
něco jiného než řešení puzzle, nebo koordinování squadu ve
střílečce je pořád ještě novinka. Z TLOU2 po dohrání nemám
„dobrý“ pocit a je to dobře, protože her ve kterých si říkám,
jak veliký machr jsem, je hodně, ale her po jejímž dohrání mám
skoro až depresi (tedy větší než obvykle) nad lidskou povahou –
to je vzácná perla.
Nejednoznačnost
zdali Joel je kladná postava, či záporná z prvního dílu, byla
ve dvojce ještě umocněna faktem, že všechny postavy ve hře jsou
prostě jenom lidi, kteří dělají dobré, ale i špatné věci z
pochopitelných důvodů. Nemusíme je schvalovat, nebo mít je rádi,
ale dají se pochopit a s mnohými i sympatizovat a teď mi řekněte,
kolik her může něco takového nabídnout…
9,2/10
Žádné komentáře:
Okomentovat