Recenze: Ghost of Tsushima

Každá generace konzolí, respektive každý systém, by měl mít ke konci svého cyklu nějakou podobnou hru.

Ghost of Tsushima je hra, na kterou jsem se moc netěšil. Ne že bych k ní měl předem nějaké negativní pocity, ale prostě mi tak nějak letěla pod radarem a až blížící se den vydání a s ním spojená nevyhnutelná mediální masáž, mě přesvědčila, že bych se na ni přeci jen mohl kouknout. Věc se má tak, že sice mi je studio Sucker Punch, jež hru vytvořilo, vcelku sympatické, a hlavně první dva díly série InFamous jsem si velmi užil, ale jejich poslední dílo Second Son bylo… no, sice pěkné, ovšem jinak obecně spíše průměrné. Jako demonstrátor síly nové generace to ušlo, ale jinak byla hra plná opakujících se situací a úkolů a to je nešvar většiny her s otevřeným světem, přičemž právě toho jsem už poněkud přesycen. To a fakt, že Sucker Punch byly posledních několik let dost potichu způsobilo, že jsem na GoT moc nemyslel a mentálně jsem byl v pozici „až to vyjde, tak to vyjde a pak se teprve uvidí“.

Nakonec se ale ukázalo, že ano, GoT je v moha směrech naprosto typická open world hra jakých najdeme dvanáct do tuctu, protože dělá to samé tím samým způsobem a se stejnou urputností vyplývající z do nekonečna používaného modelu, jenže i přes to přeze všechno, GoT je zatraceně jiná hra! A v čem ta jinost spočívá? GoT má styl!

 

V jádru je GoT jako přes kopírák (systémově) jako mnohé „The Ubisoft Games“ od, ehm, Ubisoftu. Máte otevřenou krajinu, můžete více méně kam chcete, na každém rohu tu jsou nějaké ty tábory nepřátel které můžete dobývat, co pět minut dostáváte nějaký ten vedlejší úkol od nebohých NPC spočívající v doběhnutí pár set metrů daleko, nalezení někoho, nebo něčeho a samozřejmě povinné vykoštění XY nepřátel. Do toho tu je několik větších příběhových misí s animací na začátku a na konci odehrávající se v poněkud více scriptovaném prostředí a mezi tím tu je série misí střední velikosti pro vaše společníky, jež oplývají poněkud levnější prezentací, alespoň co se oněch animací týče. Mandatorní vedlejší aktivity spočívající v hledání collectibles, nebo věcí, jež vám zvyšují statistiky – opět podle mustru vynalezeném v Ubisoftu. Ach jo.

Jenže! Jenže GoT všechen tenhle předvidatelný balast a repetetivní nudu umě skrývá za vysloveně nádhernou prezentaci a konstantní baráž situací jako vystřižených z všech možných samurajských filmů a klišé jaké můžete najít. Je mi jasné, že středověcí samurajové asi nikdy nebyly tak ctnostní, a perfektní jak by si samotní Japonci přáli, ale tohle je příběh o legendě a legendy si mohou dovolit žít v poněkud vyumělkovaném světě fantasie, takže těch pár samurajů, které ve hře potkáte (pár protože skoro všichni na začátku hry padli za vlast a císaře), jsou samurajové přesně takový, jak bychom si je díky všem těm příběhům, filmům a anime představovali. Stejně tak Róninové, kteří balancují na hraně mezi hrdinou a banditou, zloději a podvodníci, jež patří na tu horší stranu společnosti, ale pomáhají hrdinným samurajům když dojde na věc a nevyhnutelně zlí Mongolové, jež v tomto příběhu rozhodně nedostanou Nobelovu cenu míru (no, oni by o ni stejně asi nestáli). Všechny postavy ve hře jsou přísně archetypální a do posledního momentu předvídatelné, ale v konečném důsledku to vůbec nebylo na škodu. Spíše naopak.

 

Věc se má tak, že všechno okolo Ghost of Tsushima je jedna veliká pocta samurajskému žánru. Nikdo v týmu se nesnažil vytvořit něco úplně nového, místo toho se soustředili o zachycení a převedení ducha těchto příběhů do interaktivní podoby a ač nejsem expert na tuto tématiku (byť jsem pár filmů a anime viděl), můj dojem je skoro perfektní a co je ještě důležitější – samotné Japonské publikum oceňuje hru velmi pozitivně. A to už něco znamenaná, když vezmeme v potaz, že Sucker Puch není Japonské studio a tudíž o to těžší to měli při snaze zachytit genius loci onoho období, ostrova a kultury.

Jak to dokázali? Pravděpodobně sledováním každého Kurosavova filmu po několik měsíců nepřetržitě a pak naprosto bezohledným a bezostyšným kopírováním jednotlivých signifikantních scén z každého lepšího filmu, který se jen vzdáleně dotýká dané tématiky. Jo a asi to taky vyžadovalo několik výletů do Japonska a nafocení několika milionů fotografií těch naprosto nejkýčovitějších míst jaké tam lze nalézt, protože celá tahle hra vypadá jako jedna veliká reklama na přírodu a lokace, jaké by si turistická agentura mohla jenom přát. Výsledkem pak je, že GoT je je sice neoriginální v tolika směrech, že je skoro až ostuda o tom psát, ale naprosto v duchu Japonské tradice – mícháním neoriginálních ingrediencí v originálním poměru a ve spojením s perfektní technikou, jsme dostali produkt, který je potěšení vidět, slyšet a hrát.

 

Vizuálně je hra naprosto strhující. Jistě, v detailu možná pokulhává, obzvláště třeba v přímém porovnání s Last of Us II, ale to je obecný problém her s otevřeným světem a v tomto kontextu jde o patrně jednu z technicky a artisticky nejpovedenější titul, jaký můžete dnes na trhu najít. Obvykle mám na konci hraní jakékoliv jiné hry na disku nějakých třicet, možná čtyřicet screenshotů a to jenom proto, že vím, že budu dělat recenzi a ono tlačítko na dělání fotek je docela příhodně na ovladači umístěno, ale v případě GoT jsem měl přes sto dvacet fotografií a u drtivé většiny jsem si dal tu práci a zapnul fotomod a i v tom případě jsem se nemusel moc snažit o nějaký lepší úhel nebo nasvětlení abych měl hezčí fotku. Většinou mi šlo jen o šíři úhlu, nebo trochu zoomu a bylo to. Jinými slovy – tohle je, co se mě týče, ta nejvíce fotogenická hra, jakou jsem kdy hrál a doslova skoro každá situace, lokace, nebo aktivita přinášela spousty příležitostí pro dělání obrázků. Ta hra je kýč jako prase, ale zatraceně pěkný kýč, to se musí nechat.

Stejně tak si dali autoři práci s hudbou a zvuky. Hru jsem hrál s Japonským dabingem – jak taky jinak, protože když už samurajskou hru, tak se vším všudy, protože to jenom přidává na atmosféře. Hudebně jde o opět skvělý kus práce. Soundtrack si asi pouštět v autě při čekání na D1 nebudete, pokud nejste milovník asijské produkce, ale to nevadí. Ke hře to padne a za celou dobu jsem si nemohl vůbec stěžovat, protože i když se zde nalézají krátké tracky opakujících se hudebních smyček, zejména pro soubojovou část, ani jednou se mi nestalo, že bych obrátil oči v sloup a chtěl si zacpat uši patronou dynamitu a škrtnout zápalkou. Možná to je právě tím žánrovým zasazením a snahou o emulaci Japonské tradiční hudby, nevím, ale celá tahle stránka mi přešla velmi svěží. Jsem si jist, že být Japonec, tak to vidím asi trochu jinak, ale Japonec nejsem, takže…

 

Příběhové – GoT je velmi předvídatelná hra. Opět – celé to vyplývá ze samotného žánru a kdo ví něco o samurajské kultuře, tomu je jasné, že kód bojovníka nedovoluje mnoho cest jak se v dané situaci zachovat. Celé se to pak zredukuje na to, kdo a jak moc heroicky umře a na rovinu říkám, že během posledních pár minut příběhové části hry, jsem měl opravdu masivní knedlík v krku. Jak říkám, situace žánrově naprosto standardní a očekávaná, ale provedení – oh můj bože!

Takže tu máme onu omílanou invazi Mongolských hord do Japonska a Tsushima, jakožto vstupní branou na hlavní ostrovy, šla na špalek jako první. Místní vojenská elita byla zdecimována skoro do posledního muže, takže nezbývá, než při snaze o odražení protivníka, sáhnout k mnohdy ne příliš ctihodným prostředkům. Z hratelnostního hlediska to znamená, že máte na výběr mezi klasickým samurajským „pošlete na mě prvních deset“ přímým přístupem, nebo stylem jakéhosi stealth-ninja přístupu krčení se v trávě a vrážení nože do ledvin. Nebo můžete oba přístupy zkombinovat - to je jen na vás, příběhově to nemá vůbec žádný vliv. 

Hlavní jsou rozhovory mezi misemi s hlavními zadavateli úkolů, plus spoustou krátkých rozhovorů s nebohými NPC, jež k již tak dost tuhému životu středověkého nevolníka ještě musí trpět ne příliš zdvořilou návštěvu Mongolské armády a s ní spojené plenění a hromadné vraždění. No není zábava být na dně společenského žebříčku? Každopádně co se hlavních postav týče, máme tu směsku různých charakterů, jež postupem času odkrývají právě onen skoro až zarputilý styl života spočívající v lpění na tradicích a do jisté míry neflexibility z nich plynoucí, jež je nutí dělat rozhodnutí jdoucí proti jejich vlastním přáním, ale protože holt tradice je tradice a tak se věci mají… a nedej bože kdyby se ukázalo, že tu je i jiná cesta. GoT není vtipná hra ani náhodou a je trochu s podivem, že mi to nevadilo, protože obvykle nadávám na autory, když do hry nepřidají nějaký ten odlehčující prvek – to jenom aby bylo jasno.

Když jsem u těch rozhodnutí – velmi se mi líbí „fashion“ v GoT. Postupem času máte k dispozici celou řadu různých oblečení a brnění a to hned v několika verzích podle toho, jak investujete do upgradování a každý kostým má jiné bonusy, takže se hodí do různých situací. Sice lze celou hru dohrát s jedinou sadou brnění, ale přišli byste o některé dost podstatné výhody. S tím se ale pojí moje asi jediný výtka a to je nutnost přehazovat obleky podle situace – nevím jak by to mělo vypadat, ale přál bych si, aby je šlo přehazovat rychleji, možná mít nějaké před-připravené dva nebo tři sloty, nebo tak něco, protože takhle to znamená jít do menu, několik nezbytných kliknutí a potvrzení, vyskočit z menu, udělat co potřebujete a pokud se situace změní, zase skočit do menu, vybrat vhodný oblek a tak dokola. Pokud hrajete „fluidně“ a průběžně přecházíte mezi „samuraj“ a „ninja“ stylem, dost se naklikáte. Chtělo by to trochu celý proces „streamlinovat“. Na druhou stranu – pokud tohle je jediný můj větší problém na který si stěžuji, tak jde o zatraceně perfektní hru!

 

Vůbec celý systém vylepšování postavy je docela povedený. Jak už to v podobných hrách obvykle bývá, máte tu hned několik věcí, do kterých investujete nějaké ty bodíky a ty vám otevírají různé schopnosti, nebo vylepšení. Opět – nic objevného, ale protože se autoři docela drželi při zemi a neimplementovali nějaké magické prvky, nebo sci-fi šílenosti, můžete se těšit na takové ty uvěřitelné a do světa zapadající věci jako rozšířená paleta šermířského umění, nebo zkrátka lepší gear jako jsou kouřové bomby, nebo nože kunai. Tou nejmagičtější věcí co tu asi najdete je možnost se pomodlit u svatostánků, za což dostanete amulety s různými bonusy. Pohoda, mě to stačilo, tohle není RPG, takže proč to celé komplikovat. Každé vylepšení, nebo bonus tu je docela znát a protože jich v konečném důsledku není až tolik a protože jsou inteligentně rozesety po celém příběhu/ostrově, přístup k nim je dobře dávkovaný a měl jsem radost pokaždé, když jsem něco dostal, což je podle mě lepší přístup, než některé hry jež aplikují „místo zbraně dělající +17% dmg, jsi dostal zbraň dělající +17,5% dmg – super ne?“.

GoT je ekvivalentem rytířských příběhů ze středověké Evropy, kdy uši našich předků byly plněny pohádkami o ctnostech a mravech bojovníků v zářící zbroji, kteří stojí mezi námi a jakýmkoliv nepřítelem, či bezprávím. Všichni víme, že to je jen pohádka, vybásněný ideál a že lidi byly, jsou a budou jen lidi… Na druhou stranu ale musím říct, že právě tyhle pohádky ukazují, že tu je nějaký ideál, že můžeme být lepší a že sem tam, občas, když je přestupný den jednou za uherský rok, můžeme potkat nějakého samuraje, nebo rytíře – neděje je pěkná věc. A GoT je naděje, že v marastu masově produkovaných her s otevřeným světem, můžeme mít podobnou hru, kterou je radost hrát. Vypadá jako oživlý obraz a není blbá. A to je už co říct.

8.4/10