S hrami jako je
TLOU2 se to má z recenzetnského hlediska dost těžko, protože to
hlavní o čem chcete psát, je příběh – což je přesně to, co
nesmíte vykecat. Když píšete o závodní hře, tak se na vás
nikdo nebude zlobit, když vykecáte hlavní pointu dané hry,
protože to, že nejlepší kára v onom titulu je dejme tomu Porsche
911, asi nikoho nepřekvapí. Je to závodní hra. Ale u příběhových
her, obzvláště tak hutných jako je TLOU2, si přímo říkáte o
problémy a je to o správné míře diskrétnosti a důvěry v
čtenáře. V tomto textu se tedy budu snažit být maximálně
diskrétní a non-deskriptivní, ale na druhou stranu, hra se
propírala médii už několik týdnů před vydáním (povedlo se mi
vyhnout skoro všemu a ani jsem nesledoval onen veliký leak), první
díl ze kterého události dvojky pramení je sedm let starý a fakt,
že tu máme dvě hlavní postavy se člověk dozví už v první
kapitole hry. Takže pokud si někdo chce stěžovat – může to
zkusit na ministerstvu nočního osvětlení. Kontakt můžete nalézt
na nástěnce v třetím patře na Ministerstvu Internetu.
Předně musím
adresovat mnohé hýkající nadšence, co se jich teď vyrojilo na
internetu. TLOU2 není Schindlerův Seznam videoher. To by ani
nedávalo moc smysl, protože jde o dvě naprosto jiná média. Na
druhou stranu chápu snahu přirovnat tuto hru něčemu z jiného
média, co by vysvětlilo člověku který hry nehraje, jak důležité
TLOU2 pro některé může být. Ano, do jisté (velmi malé) míry
se témata v nich probíraná překrývají, ale samotný fakt, že
hry jsou interaktivní médium vytváří poněkud jiný druh
zážitku. Asi by šlo udělat z TLOU2 jakýsi seriál filmů
(protože ve hře je hodně filmečků a kecání) a dost možná by
to i bylo s nějakými úpravami slušné Netflixovské drama, ale
samotná hratelnost je tak zásadní částí zážitku, že
dozajista by dílo jako celek utrpělo. A to říkám plně si vědom
faktu, že ona „herní“ část funguje jak v pozitivním, tak i
negativním smyslu.
Na druhou stranu –
TLOU2 má jeden z nejlepších scriptů a hereckých výkonů jaké
jsem k dnešnímu datu viděl. Opět – nesrovnával bych to třeba
s Citizen Kane, který je obecně kritikou považován za jedno z
nejlepších filmových děl (a který jsem sám nikdy neviděl,
takže nemohu soudit), ale nechápu jak někdo může shazovat TLOU2
s tím, že to je prostě hra a tak nikdy nebude umělecky na úrovni
podobných filmů. Můj názor je takový, že stejně jako umělecká
úroveň filmů rostla postupem času, tak bude i ta herní –
nezávisle na tom, kdo a za jaké peníze je dělá. Na začátku
filmového průmyslu byl ten nejumělečtější film na světě onen
slavný „Příjezd vlaku do stanice“. Pár let na to bychom mohli
říct, že Metropolis je nejlepší a nejumělečtější Sci-Fi a
tak dále. Z dnešního hlediska jde o technicky, scénáristicky a
herecky dost zastaralé kousky, se kterými kdyby někdo dnes přišel,
kritika by se ani neobtěžovala je zrecenzovat. Snowpiercer mi
přijde mnohem lepší, než „Příjezd vlaku do stanice“ a
Westworld (první sezóna) zase lepší než Metropolis – když je
postavíte vedle sebe a budete ignorovat, že je zde více než sto
let rozdíl.
Umění je vždy
dobové a kontextuální. Dnes je TLOU2 umělecký kus nedozírné
kvality, ale jako všechno ostatní – i ono bude zastarávat. Final
Fantasy 7 bylo ve své době úhelným kamenem v tolika uměleckých
disciplínách, že bylo vlastně jedním z nejdůležitějších
bodů v historii vývoje videoher. Dnes by obstál možná tak scénář
– to neznamená, že by šlo o špatnou hru. Jen se na ni prostě
člověk musí dívat pohledem své doby.
Proto mám tak
trochu problém s internetem dneška a jeho obyvateli. Vše je
polarizováno buď na jednu, nebo na druhou stranu a lidé se
přestávají chovat civilizovaně, místo aby si uvědomovali, že
svět není černo-bílý, pravda obvykle leží někde uprostřed,
to, že má někdo jiný názor z něj nedělá zplozence pekla a že
opravdu jediné ultimátum v celém vesmíru je entropie. Pokud má
někdo problém s vývojem hlavních postav v TLOU2 od předchozího
dílu, fajn, sto lidí – sto chutí a je to jenom na Neilu
Druckmannovi (a samozřejmě managerech rozhodujících o alokaci
finančních zdrojů – nezapomeňte, že ta nejdůležitější
osoba ve firmě, je hned po uklízečce účetní) jak se rozhodne
vyprávět svůj příběh. Samozřejmě nikdo nežije ve vakuu
(obrazně řečeno) a i autor je součástí zpětno-vazební smyčky
mezi svým obecenstvem (a mecenáši) a sám sebou. Přesto bych si
nedovolil uzurpovat právo, jako někteří internetový trollové,
na rozhodování jak se má celé dílo vytvářet.
Na druhou stranu –
jako platící zákazník mám právo dílo podrobit kritice
takříkajíc post factum a říci co se mi líbí a co ne na základě
své osobní preference s tím, že jde vždy jen o osobní náhled,
nikoliv neoddiskutovatelná technická fakta. Problémem je ona
necivilizovanost, nebo až bych řekl, agresivní hyperkorektnost,
kdy autor skončí mezi mlýnskými kameny SJW mašinérie, kdy se
člověk prostě nikdy nezavděčí. TLOU2 je kontroverzní (hlavně
na západě tedy) z hned několika důvodů, které jako dítě
vyrůstající v normalizovaném komunismu jaksi nemohu pochopit a
uniká mi důvod, proč mnozí lidé na internetu doslova šílí jen
proto, že se autor rozhodl dotknout některých aktuálních témat
(pamatujete? Umění je vždy dobové a kontextuální), jež
rozdělují společnost, notabene docela vkusným způsobem.
Ano, někdy mi to
přišlo během hraní trochu kostrbaté a na sílu a kdybych hru
psal já, asi bych některé věci udělal jinak, ale v celkovém
souhrnu – neměl jsem s tím problém. Autor se rozhodl, že hlavní
postavy budou obě ženy (což je jen jeden bod, za který to Naughty
Dog teď dostává zleva i zprava) – ale ať už by udělal
cokoliv, pěkně to schytá od některé ze skupin, kterých na
internetu je více než dost, za nedostatečnou reprezentaci té či
oné skupiny na jakémkoliv z prstu vycucaném spektru. Tohle nejde
vyhrát. Osobně – jak říkám, asi bych to udělal trochu jinak,
ale na druhou stranu, jako autor jsem se nikdy nezmohl na víc, než
psaní rádoby-chytrých blogových žvástů, tak kdo jsem, abych
radil že?
TLOU2 jako hra není
dokonalá a kdo stojí pevně nohama na zemi ví, že to ani nejde.
Technické limitace budou existovat ještě nějakou dobu, takže
autoři musí pracovat s tím, co mají. TLOU2 jako umělecké dílo
stojí před limitací faktu, že jde o hru, což už samo o sobě
přináší problémy ve snaze o umělecké vyjádření. Svého času
jsem se dost o téhle problematice napsal, tak to nebudu teď celé
znovu přetřásat, ale ve zkratce – fakt, že hru hrajete a
nikoliv jen pasivně konzumujete, přináší do celého mixu input
ze strany konzumenta a s tím se pojí i snaha hráče projektovat
sám sebe a svá rozhodnutí do hry. Fakt, že ani toto iluzorně
svobodné médium není až tak svobodné a hodně závisí na vůli
autora, je pak poněkud šokující pro některé hráče s jistým
přesvědčením, nebo inklinacemi. Bohužel, obzvláště v dnešní
době, někteří lidé jaksi špatně snáší, když jim všichni
nejdou na ruku, nebo jim v cestě stojí taková ta drobná překážka
zvaná „realita“.
Neil Druckmann svou
hrou a tím, že nenásledovat přesně přání některých fanoušků
způsobil další bouři ve sklenici vody. Bohužel to přišlo v
době, kdy média dělají všechno proto, aby se ještě více
rozvířil onen sociální problém v USA. Normálního člověka na
ulici to nezajímá, ale ona řvoucí menšina s Twitterovým účtem
pod palcem, spamující koho může během seance na záchodě,
vytváří dojem, že plebiscit vyzněl v neprospěch autora z toho,
či onoho svět otřásajícího důvodu a měl by shořet v pekle.
Mě se TLOU2 líbil, strávil jsem v něm na první průchod skoro
třicet hodin a jako heterosexuální běloch s klidem říkám, že
jako jo, TLOU2 si moje peníze zasloužilo…
Poznámka na konec –
TLOU2 se zatím prodává docela dobře. Takže asi tolik ke řvoucí
menšině...
Žádné komentáře:
Okomentovat