Takhle si tak hraju jednu starší vykopávku a je mi smutno, protože by v moderní době, jakkoliv upgradovaná, nebyla zkrátka svá.
Buďme upřímní – některé hry je lepší nechat v minulosti. Asi tak by se dal shrnout celý můj sentiment ohledně remaků a remasterů, protože hry, stejně jako jakékoliv jiné médium, jsou dítětem své doby a nesou ssebou příslušné kvality a nedostatky. Neříkám, že by se staré hry měly zapomenout pod archeologickými vrstvami sedimentu až dokud řádně nezfosilizují a nejsou vyhrabány ze skalní formace nějakým post-antropocenickým archeologem v miliony let vzdálené budoucnosti. To ani náhodou, vlastně naopak – jsem velikým proponentem zpětné kompatibility, případně upscalování všeho možného, případně znovu-vydání na moderních platformách, jež by jinak neměly ani technickou schopnost hru spustit. Ne, mám tak trochu problém s takovým tím mišmašem, který se občas stává, když stará hra projde nějakým omlazovacím procesem na jehož konci nám vyjde jakýsi kočkopes, ani ryba ani rak, jež neustále lavíruje mezi modernizovanými prvky a zastaralými elementy jež z toho či onoho důvodu byly ponechány ve hře. Mám za to, že někdy by prostě bylo lepší to udělat celé od znovu. Nebo radši vůbec ne.
V poslední době se mi to stalo u Final Fantasy Crisis Core, kdy hra má místy dost pěkný vzhled, ale je to jen nátěr na hře, jež vyšla na stařičkém PSP a je to prostě vidět skoro všude. Nekonstantní kvalita animací během rozhovorů, ponechané assety, opravdu malinkaté lokace, miliony mrňavých dokolečka se opakujících vedlejších misí jež slouží jen jako vycpávka pro jinak docela krátkou a marginální hru a tak dále. Crisiss Core nebyla má oblíbená hra na PSP z mnoha důvodů a patrně nebude ani tentokrát – právě proto, že jsou na ní vidět všechny ty nedostatky a ústupky jež byly autoři nuceni udělat, když chtěli mít velkolepou 3D akční hru na systému, jež byl v celkovém součtu slabší, než již tenkrát postarší PlayStation 2. Na druhou stranu je autorům onoho remaku ke cti, že to co změnili je opravdu jen ta grafika, takže hra jako taková je stejná jako tenkrát. Samozřejmě to by se dalo brát i jako negativum, protože takhle ony nedostatky jsou očividné jako pěst na oko ještě více než ve své době, ale jako zákazník jsem dobře obeznámen s faktem, že jde o v podstatě starou hru, tak si nemám moc co stěžovat, protože kdyby do toho hrabali trochu více, mohli rovnou udělat něco vlastního.
Hmmm, tak mě napadá – proč jsem si ji vlastně kupoval? Nostalgie je strašná svině.
Občas se sem tam prosákne, že Konami chce pracovat na dalším Metal Gearu, Silent Hillu, případně udělat nějaký ten remaster či remake. Na jednu stranu si říkám hurá, protože já upřímně tyhle značky miluji, ale na druhou stranu – Konami je známo v poslední dekádě tím, že dokáže podělat na co sáhne, skoro s řemeslnou dokonalostí a proto dokud neuvidím opak platí slogan #FuckKonami. To se ještě více potvrzuje například zvoleným studiem pracujícím na remasteru Silnet Hill 2, jež z toho co jsem zatím viděl, nevzbuzuje moc optimismu. Ale můžu se mýlit... já vlastně docela zoufale doufám, že se mýlím.
Jednou z nejvíce fanoušky přánou hrou z katalogu Konami, jež by mohla být remastrovaná, je Metal Gear Solid 3. Pro mě osobně asi ten nejlepší Metal Gear co kdy byl. Velmi dobře napsaný příběh, skvělé postavy (byť vedlejší bossové by mohli dostat více prostoru), originální prvky hratelnosti, jež z dnes již věkovitého hardwaru PS2 ždímaly i to co tam není, a celkově skvělý zážitek, jež se dočkal HD edice pro PS3 a Xbox360 a dokonce vydání i na handheldech PS Vita a 3DS – mám je všechny. Z nějakého podivného důvodu kdykoliv tahle hra znovu někde vyšla, prostě jsem si ji musel koupit znovu. Proč bych ji tedy nechtěl znovu dnes? Protože by to už nebylo ono.
Velkou částí kouzla MGS3 bylo právě ono tančení okolo technických limitů PS2 a způsobu, jakým se hry tehdy ovládaly. Co si budeme povídat – z dnešního pohledu je například ovládací schéma téhle hry naprostý bordel. Rozložení tlačítek si říká o zlomené prsty, na některé akce musíte dohromady držet i tři čudlíky a analogovou páčku a celé to je stavěné s tím, že například kamera bude fixní, načež když v následující rozšířené edici bylo hráčům umožněno s ní volně manipulovat, se do jisté míry celá situace ještě více zkomplikovala. Chci tím říci, že dnešní hráč by si musel horko těžko zvykat na tohle schéma a i já, když hru sem tam jednou za uherský rok spustím, musím si dát několik desítek minut, abych si zase zvykl a byl schopný ve hře nějak fungovat. A to nemluvím o handheldových verzích, jež se musí vyrovnávat s horší ergonomií, o menším počtu ovládacích prvků nemluvě.
Jenže taková ta hra prostě je a celý design se točí okolo oněch nedostatků a pokud bychom je odstranili, nahradili moderním ovládacím schématem, místo oddělených mini-lokací odstranili loadingy a tak vytvořili jednu spojitou mapu a jinak nechali všechno ostatní – hra by se rozbila a byla v jistém smyslu nehratelný bordel. Nevěříte? OK, takže příklad z historie a čirou náhodou opět Metal Gear. Když vyšel Twin Snakes na Nintendo Game Cube, srdéčko mé zaplesalo, protože šlo o dost povedený převod do MGS2 enginu. Skoro všechno bylo na svém místě jako u prvního MGS, jen to vypadalo sakra lépe a přidaly se sem tam nějaké ty cut-scény (jejichž kvalita někdy do hry sedla a jindy byla jako pěst na oko, ale budiž). Jednou z největších změn jež tenhle remake přinesl, byla volná kamera z první osoby. Originální hra ji měla jen v jednom případě - Nikita rakety. Zbytek hry počítal a do jisté míry vlastně i vyžadoval fixní kameru. Ano, mohli jste se podívat z vlastního pohledu a v některých vzácných případech i střílet, ale jinak ne.
Ve Twin Snakes jste mohli natáčet kameru volně a nebudu lhát – na začátku jsem z toho byl nadšený, protože se tím otevřela možnost se podívat takříkajíc pod sukni autorům, kam v předchozí iteraci hry hráčům pohled nedovolili. Ale jakmile došlo na první souboj, ukázalo se, že tahle funkce naroubovaná na systém jež s ní vůbec nepočítal způsobil, že křivka obtížnosti, jež v originálu docela hladce stoupala až do finálního vyvrcholení, je najednou úplně v háji a jednou jsou souboje absurdně jednoduché, podruhé nesmyslně obtížné. Mám prostě strach, že něco podobného by se mohlo stát u případného remaku MGS3, jen v mnohem horším provedení.
Část mého problému také tkví v tom, že když už se autoři budou snažit renovovat a aktualizovat starou hru, můžou se dostat do situace, kdy si prostě řeknou, že s takovým množstvím změn se už nemá moc cenu držet originálu a rovnou spáchat novou/jinou verzi té samé hry, jako se to stalo u Final Fantasy 7. Tady je pak samozřejmě otázka, jestli to ještě je vlastně ta samá hra, jen v novém kabátku, nebo jde o samostatné svébytné dílo, jež ale (a teď budu možná trochu moc tvrdý) parazituje na slávě originálu. Tohle je asi záležitost debaty mezi samotnými hráči a posuzoval bych to kus od kusu. Jako pamětník originálu s tím mám samozřejmě problém, protože (nasazujíce si růžové brýle nostalgie) očekávám elementy, hratelnost a prvky ze starého díla jen „tak nějak lépe vypadající“, ovšem z naprosto pochopitelného technického hlediska (a faktu, že čas se nezastaví pro nikoho) dostanu věc, jež originál připomíná jen rámcově a jsem následně nevyhnutelně zklamán, případně naštvaný. Pro nového hráče je to ale spíše otázka co je více přijatelné – nová dobře vypadající hra oplývající (doufejme) výdobytky moderní doby, nebo zaprášená věc co je dnes skoro nehratelná?
Fajn, chápu, nemusíte na mě házet shnilá rajčata, nové hry pravděpodobně v tomto směru u diváků vyhrají. Ale i přesto přese všechno bych navrhl jakýsi kompromis. Co takhle vydat UHD verzi hry, možná přidat nějaký ten bonus, případně tam plácnout pár oblastí a assetů jež se do originálu nedostaly před všemi těmi lety... a pak udělat pokračování po kterém fanoušci volají již tak dlouho? Co já bych dal, za díl z druhé světové, kdy Cobra Unit bylo založena, kosila nácky a byla instrumentální ve vítězství nad Hitlerem! Samozřejmě to se asi nestane. Konami už nemá Kojimu, ten si hraje na svém písečku (druhý Death Stranding je na cestě a já se začínám těšit) a najít v herním světě někoho, kdo by byl schopný kompetentně nést jeho odkaz je zatracený problém, už jenom proto, že Konami je prostě Konami (#FuckKonami).
Neříkám, že remaky či remastery musí být být vždy špatnou zprávou, protože tomu tak není. Remake Shadow of the Collossuss ukázal, že to jde a může to být zatraceně dobrá hra, srovnatelná s originálem na níž ani pamětníci nemají co špatného říci, ale musí se to umět, musí se to udělat s úctou a musí to být hra u které to dává smysl. Překopat třicet let starou 2D hru do 3D je dost silné kafe i na mě. Vzít starou hru, hodit ji 1:1 do vysokého rozlišení, případně nahradit starou grafiku novou a jinak se v tom radši moc nehrabat je podle mě cesta jak uchovat staré hry pro nové hráče, byť staré mechanismy nemusí fungovat pro nové. Ale je to cesta trnitá, velmi úzká a vede okolo hlubokého srázu. Proto říkám, že než abych se dočkal špatného remaku, možná by bylo lepší hru radši nechat být jak je a spáchat něco nového, do čeho se ty novinky a pokrok hodí více.
Žádné komentáře:
Okomentovat