Zkrátka po všech
stránkách doladěný produkt, který si vystačil s tak akorát
dlouhou hratelností, zajímavým příběhem, obešel se bez
multiplayeru a soustředil se na to, co ho činí zábavným –
zabíjení nácků v alternativní časové linii. Díky tomu všemu
se Wolfenstein The New Order stal jednou z pouhých dvou her, u
kterých jsem si dal tu práci a dotáhl to na platinovou trofej,
protože jsem se zatraceně bavil a hra po mě nechtěla nesmysly
tipu „vyhraj tisíc multiplayerových zápasů po sobě a jen se
základní pistolí“. Teď ale mám dohranou dvojku a popravdě
řečeno, nemyslím si, že se budu o ni snažit podruhé. Ne že by
druhý Wolfík byl špatný, to rozhodně ne – vlastně v dnešní
konkurenci přesně naopak, ale podle mého, není tak dobrý jako
jednička a důvodů by k tomu bylo hned několik. Takže pakliže se
na hru snese přemíra kritiky, není to proto, že by byla obecně
špatná, ale proto, že minule byly jisté věci jednoduše lépe
provedené.
Začnu tím
nejočividnějším – grafikou. Ano, hra běží po většinu doby
v krásně hladkých 60fps a oproti minulému dílu, vidíte své
postavě nohy, když se podíváte dolů. Malá věc, pravda, ale
dokonalost tkví v detailech. V absolutních číslech věřím, že
grafika je lepší oproti jedničce, ale z pocitového hlediska mám
dojem, jakoby se ze hry ztratila jistá čistota a přehlednost, kdy
hlavně pokud jde o boj na dálku, prostě vidíte velké kulové. V
plné polovině levelů se v lokacích převaluje vzduchem jakási
mlha, nebo kouř a návštěva New Orleans, či trosek Manhattanu
jsou doslova utrpením, protože často se brodíte mlhou hustou tak,
že by to vzdal i Rákosníček a radši si koupil průmyslové
odsiřovadlo, co se montuje na tovární komíny. Navíc trosky obou
jmenovaných lokací jsou poněkud generické a nezajímavé. O
prázdninách jsem s kamarádem hrál třetí Resistance ve
split-screenu a popravdě řečeno, možná i díky tomu jsem nebyl
nyní moc uchvácen – prostě další rozbombardované Americké
město. To je toho. Krom toho – trosky vypadají všude stejně.
Betonové peklo Berlína v minulém dílu vypadalo zajímavěji.
Jednu věc nechápu.
Proč se autoři rozhodli změnit modely většiny nepřátel a všech
zbraní? V minulém dílu to fungovalo dobře myslím, že za pět
měsíců, co ve hře podle příběhu uběhlo, by se nemělo tak
radikálně změnit složení Whermachtu. Navíc některé modely
nepřátel zažili sestupnou kvalitu a třeba takový kyber-pes
vypadá značně nedodělaně a notně hůř, než před třemi lety
v prvním dílu. Místo klasických hand-granátů na dlouhém klacku
nyní házíte obvyklými „vajíčky“, laserová puška, velmi
oblíbená a užitečná posledně, došla také „upgradu“, takže
se stala pro mne dost neoblíbenou a většinu času jsem si radši
vystačil s pistolí, útočnou puškou a sem tam brokovnicí když
došlo na úzké koridory. Samopal, který dostanete na začátku,
jsem po prvním levelu už nepoužil ani jednou a jen velmi zřídkavě
pistoli střílející granáty/rakety. Pak tu jsou ještě velké
zbraně, které najdete v rukou takových větších germánů, nebo
stacionárně a pak je odepnete, jež většinou nevydrží moc
dlouho, ale jsou příjemnou změnou, protože ve vašem báglu
prostě nenosíte kromě sekerky už nic jiného.
Arzenál je tedy
chudší a nenápaditější a popravdě řečeno, ona ani možnost
používat jakoukoliv kombinaci dvou zbraní není až tak moc
zábavná, protože manipulace při nastavování kterou budete mít
s kterou, je poněkud nemotorná a pomalá, což v boji není zrovna
žádaná vlastnost. Takže jsem většinou běhal s jedním
vytaženým kvérem (obvykle pistole s tlumičem, nebo když se
vyhlásil poplach tak puška) a v tísnivé situaci zmáčknul
„nahoru“, čímž se vyerektuje druhá stejná zbraň a způsobil
masakr. Problémem je, že díky tomu, jak autoři nadesignovali
levely, to bylo možná častěji, než by se mi líbilo.
V prvním dílu bylo
několik míst ve hře, ve kterých se pohybovali po levelu
důstojníci, kteří když vás viděli, nebo slyšeli, vyhlásili
poplach a vy se museli vypořádat s větší dávkou agresivních
příslušníků Říšských ozbrojených sil. Jinak byly levely
designovány s tím, že kolik je nepřátel v něm na začátku,
tolik jich tam holt je a pokud se tam nepřidala nějaká cut-scéna,
mohli jste se na autory spolehnout, že vám tam nehodí nějaké
klacky pod nohy. Ve dvojce ale jsou až na drobné výjimky všechny
levely designovány s důstojníky, kteří mají navíc občas až
nepřirozeně ostré smysly. Takže teď stojíte před rozhodnutím,
jestli to zkusíte ošéfovat stealthem, nebo půjdete do toho s
velkou slávou a zbraněmi obouruč – což může být problém,
protože i přes všelijaké vylepšení a namaxované zdraví/brnění,
vaše hodnoty HP padají k nule rychleji, než obsah peněženky v
předvánoční horečce a to i na střední obtížnost.
Takže dejme tomu,
že to vezmete tou inteligentnější cestou a pokusíte se sejmout
důstojníka/ky první a pak zpracujete ten zbytek vojáků
potulujících se po levelu. No jo, jenže jak už jsem psal dříve,
v mnoha levelech je dohlednost velmi mizerná a z nějakého důvodu,
oproti minulému dílu, udělat headshot s pistolí, byť i na dvacet
metrů, je najednou problém. Buď se důstojníci dobře schovávají
až úplně na druhém konci levelu, takže se musíte pracně
propracovávat přes všechny ostatní vojáky, kteří samozřejmě
také mohou zburcovat poplach, nebo ho v tom marastu, kterému
lokální obyvatelé říkají „čerstvé povětří“ prostě
nevidíte! Řešením by byla sniperka, ale ta absentuje a jediné co
můžete tak dělat, je přimontovat si na pušku optiku, která vám
dá tak 2x zvětšení, ale jednak tím rachotem vzbudíte i mrtvého
a pak také ve větší vzdálenosti je hra tak nějak nedetailní a
zamlžení, takže musíte být opravdu dobří, abyste něco takhle
sestřelili. Tak jako tak, většinou je výsledkem poplach a musíte
se probíjet hromadou nepřátel i přes to, že jste se poslední
půl hodinu úporně snažili o onen stealth.
Technicky je
Wolfenstein na tom docela dobře, ale opět – pokud musím
srovnávat s minulým dílem, máme tu mnohem více chyb a bugů. Od
podivně v pevném povrchu plovoucích objektů jako jsou vraky aut,
přes vypadávající textury až k obvyklému problému s rag-doll
fyzikou mrtvol, které zkrátka nemají žádnou hmotnost a tak
poletují vzduchem jako propíchnuté balónky, přes ze vzduchu se
materializující germány,přímo před vašima očima během
poplachu, by se dalo mluvit dlouho. Najdete tu všechno a ani se po
tom nemusíte moc pídit, je to všude. Tedy, není to úplně peklo
ve stylu Andromedy, nebo tak něco, ale nedá se tomu vyhnout a
vypadá to blbě. Plus občas divná práce se světlem, které
vytváří na hranách objektů divnou záři, přes kterou nevidíte
detail. V tomto ohledu mám takový dojem, že autorům by slušelo
ještě několik měsíců na vyleštění produktu.
Docela nepříjemný
mi přišel i zvolený způsob, jakým se dělaly cut-scény. Některé
scény vidíte z vlastního pohledu a můžete se rozhlížet okolo a
ty jsou tak nějak v pořádku. Někteří recenzenti na ně
nadávali, ale mě nevadili. Problém mám ale s těmi
neinteraktivními scénami, kdy kameru převezme režizér, který z
nějakého důvodu trpí fascinací na nosní dírky, protože až
nepřiměřeně mnoho kamerových úhlů jsou brány z podlahy.
Nevím, co tím jako básník chtěl říci, ale mám takový pocit,
že v dialogové scéně se to obvykle bere jako zločin a známka
špatného vkusu, protože pokud je mimika brána jako značná část
zdělení mezi postavami, tak tady v tomto případě o onu část
prostě přijdete. Jo a jen tak mimochodem – proč mám takový
pocit, že modely postav v animacích jsou ošklivější, než v
minulém dílu? Alespoň některých, ale třeba takové vlasy Anyi
jsou hrozné.
Jinak příběh mi
přišel v některých ohledech lepší, než u jedničky a
pokračující vztah mezi hlavním hrdinou a Anyou tak trochu dospěl
a ukázal něco nejenom z její minulosti (deníky v prvním dílu),
ale i proč má B.J. takovou pifku na nácky, jakou má. Smrt jedné
z hlavních postav minulého dílu je scenáristicky dobře obhájená,
ale nová vůdkyně, která místo ní nastoupila… ach jo. Jako jo,
zase, scenáristicky dobře obhájená, ale měl jsem za to, že to
převezme někdo ze staré party a osobně bych nominovat Anyu… a
pak po dlouhém přemýšlení asi Ferguse. Každopádně snaha
zažehnout revoluci v Americe je fajn, docela očekávaná a
předvídatelná cesta, kterou se autoři vydali. Jinak scéna s
Hitlerem – tohle bylo velmi levné a poněkud mimo mísu.
Předpokládám, že Hitler bude dalším cílem v předpokládané
čtyřce, ovšem nyní, jakožto blábolící uslintaný idiot moc
respektu nevzbuzuje. Tohle autoři promáchli.
Hudba a zvuky.
Popravdě řečeno, ona hudba už v minulém dílu, se většinou
skládala z několika málo velmi dobrých skladeb a drtivé většiny
takového toho techno-rachotu co dostanete, když uspořádáte heavy
metalový koncert ve válcovně plechů. A bylo to fajn. Tentokrát
ale mám ten pocit, že buď se ubralo na počtu hudebních skladeb,
nebo ty co tu jsou, jsou méně poslouchatelné, plus techno-rachot
se stal mnohem víc otravným, protože v alert fázi během boje,
budete mnohem déle a častěji, a tudíž ho poslouchat déle a
častěji. Taky mi přijde, že se poněkud utlumila hlasitost
zbraní, nebo jejich charakterističnost, což zrovna u takovéto hry
považuji skoro až za zločin proti lidskosti. Dabing je fajn, Frau
Engel je správně šílená, jen Bombate (charakter) je nyní
dabován někým jiným a podle mne – ne lepším.
Tak a teď trochu k
těm vedlejším věcem, jako je znovuhratelnost a tak podobně. Po
dohrání hlavní hry dostanete možnost se vrátit do jednotlivých
částí levelů a sejmout šestnáct velitelů z Oberkommanda,
sesbírat sběratelské předměty a celkově vytunit své skilly,
které slaví návrat z minulého dílu. To dohromady dokáže
natáhnout herní dobu na docela dlouho a já sám mám už ve hře
přes dvacet pět hodin, ale nakonec, poté co si vylepšíte co
můžete zjistíte, že je to tak trochu k ničemu, protože to
nemáte kde využít. Věc se má totiž tak, že pokud si chcete
zahrát druhou dějovou linii (Fergus, nebo Wyatt), tak hra prostě
nemá žádný NG+ mod a musíte si to dát hezky od začátku a bez
jakéhokoliv bonusu. V minulém dílu to tak šlo a upřímně
řečeno, nehorázně to pomohlo při získání trofeje za nejvyšší
obtížnost. Tady tomu tak není a hrát na „Mein leben“ je
masakr, na který zkrátka kašlu, protože jinak bych zasekl ovladač
do obrazovky a to je drahá sranda.
Pravda, první díl
byl v tomto směru mnohem chudší. Tam po dohrání člověk dostal
jen pár možností, jak si hru zahrát s mírnými modifikacemi,
plus zvolit si jakoukoliv kapitolu chcete (což ve dvojce opět
nepochopitelně absentuje), ale osobně považuji NG+ za něco, co by
měly mít mnohé hry tak nějak ve standardní výbavě. Velmi brzy
by mělo vyjít i nějaké to DLC rozšíření, tak uvidíme, jestli
se objeví v rámci patche, ale mám takový pocit, že se tak
nestane.
Sumasumárum, i přes
všechno to nadávání a stížnosti, které jsem zde nakupil,
Wolfenstein 2 je dobrá hra, kterou doporučuji už jenom proto, že
jde hodně proti proudu, kterým se vydávají skoro všichni ostatní
vydavatelé. Ani by mi tak moc nevadil nedostatek progresu a fakt, že
hra v zásadě nepřináší od prvního dílu nic nového – spíše
naopak. Můj problém je v tom, že v mnoha ohledech od prvního dílu
je dvojka na tom očividně hůř a nedodělaná – hlavně v
technické oblasti. To a některé designová rozhodnutí, jako
například osekání arzenálu, nebo vypuštění NG+. Přesto pokud
jste měli rádi jedničku, tohle se vám bude asi stále líbit.
Pokud jste jedničku nehráli a pochybujete, tak doporučuji zkusit
si někde sehnat původní díl, ideálně s The Old Blood DLC. Dnes
to je za hubičku a stále lepší, než drtivá většina stříleček
na současném trhu (takhle z hlavy mě napadá jako konkurence snad
jen poslední Doom, nebo Titanfall 2). Když jsem kdysi dělal
recenzi The New Order, udělil jsem 8.4/10 a s odstupem času si
myslím, že bych mohl jít i trochu výš. U dvojky ale tak štědrý
být nemohu.
8/10
Žádné komentáře:
Okomentovat