Hra roku 2017

Dlouho jsem odkládal tenhle text, protože mi to přijde tak trochu jako víkendový úklid – víte že alespoň jednou za týden musíte pořádně uklidit, abyste nežili jako ve chlívě, ale protože to je tak trochu povinnost, moc se vám do toho nechce. Na druhou stranu tu je takový ten otravný pocit, že každý rok si přeci jenom zaslouží nějaké to shrnutí a sebereflexi. Takže zde je můj žebříček her za rok 2017, které jsem hrál a mám ve sbírce. Jen poznámka na okraj, do seznamu jsem nezahrnul hry, které mám pouze digitálně, protože je nepovažuji za součást mé sbírky, plus že některé další se do nominací z toho či onoho důvodu nedostaly.

Obecně řečeno, minulý rok byl opět na hry velmi plodný a přestože se sem tam objevilo nějaké to zklamání, či nedostatek, nebylo to vůbec špatné. Ano, KERBAL Space Program se na Store objevil až po více než roce od vydání v US (absolutně mi nedochází proč se tak stalo, ale důsledkem je, že ať už je za tím kdokoliv – moje prachy nedostanou, protože minuli okno mého zájmu. Mám spoustu dalších her ke hraní, sorry boys, možná až v nějaké drastické slevě), South Park ani přes odklad nedodal lepší hru, než byla ta předchozí od Obsidianu (paradoxně onen odklad byl prý právě kvůli ladění obsahu), Cities Skyline se teď kvůli neustávajícím přílivu DLC nevyplatí koupit, takže čekám na nějakou GOTY edici a Aven Colony i přes vše čím je a co slibuje, mne naprosto vůbec nechytlo – přes to přese všechno, to nebyl vůbec špatný rok.

Z obecných trendů u sebe sleduji stoupající gradient ignorování a nedůvěry vůči vlastním produktům od EA, nebo Activisionu (a UbiSoft se taky dostává na stejnou úroveň, přičemž u jistých značek zde již je), kdy se kolikrát ani neobtěžuji zjišťovat, jestli hra náhodou nakonec nebude přeci jenom dobrá a prostě si jich nevšímám až do vydání. A pak jenom rádoby moudře pokyvuji hlavou, jako že jsem to věděl, že to borci z EA/Activisionu zase pohnojí jak jenom můžou, protože hádejte co? Oni to pohnojili jak jenom mohli (v poslední době třeba lootboxy, což nenávidím až do morku kostí). Měl jsem chvilku naději, že nový Battlefront bude zajímavou hrou, kterou bych si kvůli singlu i možná koupil, ale nakonec se hra ukázala nehodná mé pozornosti jinak, než jako pouhý demonstrátor hamižnosti a očividné stupidity vydavatele. Destiny se ukázalo v podobném světle a v jistém směru se mohu pochválit, že dost možná moudřím, protože jednička mě i přes velmi uspokojivý gunplay nehorázně zklamala a u dvojky jsem si namísto bezhlavého nákupu radši počkal, než mnohé z problémů vyplavaly na hladinu (a stále vyplouvají další), takže jsem se posléze radši ani neobtěžoval s nákupem. Za blba jim dvakrát nebudu.

Tohle byla zklamání, kterým jsem se vyhnul, ale samozřejmě tu jsou zklamání, do kterých jsem narazil takříkajíc plnou parou. Závodní hry v minulém roce to neměly až tak špatné, ale z důvodů časových jsem si nemohl samozřejmě dovolit koupit vše a tak jsem si musel vybírat. Výsledkem je, že jsem si pořídil jen tři závodní hry a ani jedna mne vlastně moc neuspokojila. Pokud se mě někdo zeptá, jestli bych mu doporučil spíše Gran Turismo Sport, nebo Project Cars 2, mám opravdu potíž vybrat. GTS bylo na začátku pro mne osobně opravdu hořkou pilulkou, která mi leží v žaludku doteď, protože na jednu stranu se hraje stále skvěle a v tomto smyslu to je dobré GT, ale obsah? Můj bože ten obsah! Jako někdo kdo neholduje multiplayeru, je zde pro mě skoro všechno špatně, osekané, bez zájmu splácané a s pochybnými designovými rozhodnutími. Inu, projděte si recenzi. Poliphony sice přidalo jakýs takýs singl mód, ale stále to je jen malá náplast na veliký silniční lišej.

Project Cars 2 oproti GT vylepšil mnohé co jsem mu vyčítal při premiéře prvního dílu, ale upřímně řečeno – opět pokud neholdujete multiplayeru, nejde o moc zábavnou hru, protože prostě máte ke všemu hned ze startu přístup, takže proč se vlastně snažit že? Kariéra tu sice nějaká je, ale opět – co s ní, když za ni nic nedostanete. Poznámku si zaslouží i fakt, že ani jedna hra neobsahuje fyzický tuning. GT sice má polepy a barvení, ale to je asi tak vše a místo toho jsou nám servírována ta samá auta s oním tuningem, ale vydávaná za auta z jiné třídy (jimiž po tuningu bezpochyby jsou, ale to je přesně to, co jsem chtěl dělat já a ne to dostat takhle na talíři). PC2 i GTS mají jen hromady hejblátek, na které musíte mít nastudováno co dělá co, abyste z vozu dostali maximální výkon. Škoda.

Vítězem v závodní kategorii za minulý rok je pro mne tedy paradoxně Wipeout Omega Collection a to hlavně proto, že se autoři nesnažili vynalézt kolo, ale prostě vzali tři poslední hry, dali jim pěkný 4K face-lift, splácli je dohromady a tím to pro ně haslo. Tady bych měl pár námitek ve směru – když už měli ty hry tak krásně pohromadě, proč pro boha nepřimíchali jako bonus nějaké nové tratě, módy a vznášedla? Proč autoři nezapracovali na nějaké koherentnější kampani, místo prostého copy & paste, které je sice levnější, ale zase o tolik nákladnější by to jistě nebylo? Obzvláště když si vezmete jistou obsahovou nevyrovnanost, kdy nejstarší část kolekce, Wipeout HD, je prostě nejchudší a na druhou stranu Wipeout 2048 by jen zářil, kdyby jeho módy mohly využívat tratě z předchozích dvou her. Každopádně jde o velikou porci zábavy, obzvláště pokud jste ony díly nehráli a já jen doufám, že Sony zase jednou spáchá nový díl. Už by bylo na čase.

Trochu divné to bylo i na poli RPG. South Park Fractured But Whole i přes svou obecnou zábavnost zklamal jako celek a odnesl si ode mne hodnocení „průměrná epizoda v sérii“. Tedy – dá se na to koukat, je to i sranda, ale nic pro co bych šel kus světa naproti. Do seznamu bych možná měl zahrnout i Torment: Tides of Numenera, ale i přes mnou tolik chtěnou retro hratelnost a vyloženě staromilecký setting, tak nějak po rozehrání, jsem se nebyl schopný dokopat tu hru vůbec pořádně hrát a dohrát. Stále ji mám na pohotovostní poličce a chci se k ní vrátit, ale je mi jasné, že svou šanci na zasáhnutí do hodnocení nejlepších her minulého roku již ztratila. Což mi připomíná, že si ještě někde musím sehnat Persona 5, ale i po tolika měsících je stále neuvěřitelně drahá a překvapivě začíná být i nedostupná.

Tím nejlepším RPG pro mne bylo minulý rok Final Fantasy XII The Zodiac Age. I po dekádě jde o stále velmi validní hru po stránce příběhu, hratelnosti a překvapivě i grafiky, která ano, je na dnešní poměry poněkud hrubá, jednoduchá a kostičky jí koukají z každého snímku, ale prostě funguje a to se počítá. Soubojový systém je příjemným protnutím mezi na dnešní dobu pro někoho zastaralým ATB systémem a akčním přístupem, kdy mlátíte do čudlíku jako epileptická myš – výsledkem je kontrolovaný chaos, kdy víte co děláte, co se děje a máte čas i plánovat další krok. Plus příběh je teď po těch letech, když už konečně opravdu umím plynně anglicky, opravdu napínavý a dobře podaný. Je to trochu simptomatické, že na druhé místo v RPG se u mne dostalo Okami HD – opět hra z minulosti, která dokázala zestárnout s grácií. No, doufejme, že příští rok zde budou více moderních her.

Další kategorii bych souhrnně nazval „otevřené světy“, protože ať už je hráčská perspektiva v nich jakákoliv, obvykle se zde operuje s volnějším přístupem k hratelnosti a RPG elementy jsou mnohdy na hranici s regulérním RPG. V této kategorii se autoři letos podle mě dost vytáhli a celkově mi udělali hodně radosti. Yakuza 0 a HD remake Yakuza Kiwami pokračuje ve spanilé jízdě divnosti a šíleného Japonského přístupu k open world designu a opět jde o hry, které buď máte rádi, nebo je naprosto nechápete. Osobně Yakuzu rád mám, ale jisté designové nedostatky mě nutí ji nedat na vyšší příčku, protože například opakující se schéma vedlejších mini-příběhů, poněkud devadesátkové ovládání charakterů, nebo nevyrovnané tempo vyprávění příběhu člověka dokáže časem dost otrávit. Ale stále jde o skvělé hry, to bezpochyby. Jen musíte být správně divní.

Na vyšším žebříčku popularity u mě zápasí o místo Prey a Dishonored Death of Outsider. Obě hry nabízejí v rámci jednotlivých levelů velikou volnost, ale na jedné straně je Prey se svou širokou základnou biologických upgradů, gadgetů, nutnosti se často vracet a procházet levely opětovně, avšak jinak – závisle na vašich současných upgradech, pokud chcete vyzobat všechno. Na druhé straně je Dishonored, s mnohem přímočařejší hratelností, kdy vám autoři dali do rukou jen několik málo nástrojů, ale relativně čitelný level-design a přímočará kombinatorika schopností a gadgetů stále zaručuje osobitost herního stylu pro každého hráče. Problémem u Prey pro mne je fakt, že byl trochu víc natažený, než by se mi líbilo. Ne moc, protože k poslednímu upgradu, který jsem chtěl, jsem se dostal až tak dvě hodiny před koncem (třicet hodin hratelnosti – to se ztratí jako nic), ale přesto bych uvítal po příběhové stránce lepší způsob vedení vyprávění, což Dshonored možná právě díky kratší herní délce právě má. Druhým faktorem pro mne je, že i když tu je pro mne stále možnost hrát takříkajíc za „druhou stranu“ v Prey, plus udělat celou dlouhou řadu naprosto jiných rozhodnutí, tak se mi tak nějak vůbec nechce, protože mám pocit, že jsem viděl asi už všechno a nic mě nemůže překvapit. Na druhou stranu právě Dishonored se svým „streamlinovaným“ (hurá anglicizmy :D ) systémem a poloviční hrací dobou u mě vyvolává nutkání se ke hře vrátit a zkusit ten či onen level znovu, jinak a možná i lépe.

Ovšem první místo v „otevřených světech“ může být jen jedno a to náleží Horizon Zero Dawn. Tahle hra mě opravdu velmi mile překvapila a hledat na ní chyby je poněkud problém. Ano, spousta mechanik je evidentně okopírována od dalších her (jmenovitě například od Zaklínače), a je zde vidět i mnohá zjednodušení, nebo zkratek, ale faktem je, že hra prostě funguje a to tak, že skvěle. Hladké přechody mezi jednotlivými prostředími, jež jsou ještě ke všemu hodně odlišná, dobře zakotvená v reálném světě a esteticky velmi impresivní. Opravdu nádherná grafika, dobře napsaný svět, skvělá hratelnost a fakt, že Guerrila snad poprvé ve své historii dokázala udělat hru, která má opravdu dobré zakončení! Plus tu je ten fakt, že hra tak veliká a v dnešní „day one patch“ době fungovala skoro bez chyby hned první den a navíc se o ni autoři i nadále starali, dožehlili těch několik bugů, přidali nové možnosti a na podzim vydali masivní a velmi uspokojivé DLC – příkladný přístup k vývoji her.

Honorable mentions: Uncharted: The Lost Legacy se do užšího výběru nedostalo protože v zásadě nepřineslo nic nového a jde jen o „zkrátka víc Uncharted“. To ale neznamená, že to není zábavná, dobře odvedená hra, která za poloviční peníze co radová hra, přináší to, co si zákazníci přáli. Tedy více toho samého bez nějakého věšení bulíků na nos. Toho si cením.

Shadow Tactics se do výběru nedostalo, protože jsem ji ještě nedohrál, ale popravdě řečeno hra ve stylu Commandos tu chyběla strašně dlouho a tahle se jí velmi podobá.

Hry které tak nějak visí mimo, protože jednak nezapadají do kategorií, nebo jsem podobných neměl minulý rok mnoho – Tekken 7, Elite Dangerous a Wolfenstein The New Colossus.

Začnu Tekkenem, protože tak moc jsem se minulý rok u jiné hry asi nerozzuřil, jako právě u něj. Pane bože, proč mi to Namco dělá! Na té hře je tolik špatných věcí, že by si to zasloužilo asi vlastní článek, ale nebudu se radši obtěžovat a udělám jen krátké shrnutí, proč mě ta hra, a teď to řeknu z plných plic, vyloženě sere. Blbá grafika, kdy kvůli superexplozivním efektům je na obrazovce vidět vyloženě kulové. Nefér souboje, kdy AI podvádí tak očividně, až to bolí. Story mód je dementní, nemá smysl, nepobízí hráče zkusit nové postavy, demotivuje hrát na vyšší obtížnost a je napsaný pětiletým děckem. Yoshimitsu vypadá debilněji než kdy dříve – a to je hodně co říct. Hra nemá skoro žádný singl obsah. Nové postavy jsou buď překopané staré postavy, generické postavy vyplozené z generátoru postav, nebo naprosto nesmyslné postavy, což je trend posledních několika dílů. Autoři se zase srali do soubojového systému a přidali nám RAGE čudlík, kdy nepřítel, kterého jste oťukávali posledních třicet sekund najednou chytne druhý dech a sežere vám půl života, takže obvykle KO pro vás… a tak dále. Prostě špatná hra, děkuji, ale nechci, už jsem zvracel z lepšího, že já blbec si tu kravinu kupoval.

Elite Dangerous je na druhou stranu úplně jiný příběh… tedy, on tam moc příběh v pravém slova smyslu není, ale to až tak nevadí, protože tady si ho vlastně vytváříte sami. Elite je na jednu stranu skoro všechno, po čem jsem toužil už od prvního Colony Wars, ale na druhou stranu si člověk při hraní Elite občas řekne (alespoň já si to říkám), že by to prostě chtělo další nové Colony Wars. Tím míním, že jde o o pravdu otevřenou hru, ve které explorace opravdu znamená jít ven a prozkoumávat. Mnohdy i na několik týdnů. Na druhou stranu, hlavně pro začátečníka, příběh, život a role playing je v Elite poněkud těžko uchopitelná věc a z vlastní zkušenosti musím říci, že pokud nehodláte hře věnovat desítky hodin měsíčně, tak vám z toho vyjde jen jakýsi simulátor lítání v kosmíru s poněkud generickými misemi, jejichž zadání je holt jedno jako druhé, a tak trochu neuspokojivým počtem lodí, jejich typů a problematickým „crafitngem“. Na druhou stranu občas když hraji Elite s kamarádem, který jí věnuje podstatně více času a podle toho taky jeho výbava vypadá, jde o fajn střílečku – obzvláště když si vyšlápneme na chumel pirátů.

A poslední je Wolfenstein. Přiznám se, že jak moc jsem od hry očekával, tak jsem byl na konci poněkud zklamaný. Ano, podle mne to je ta nejlepší střílečka minulého roku a své investice jsem nelitoval – možná proto, že singlových stříleček, těch dobrých, bylo loni jako prstů na jedné ruce velmi nešikovného truhláře, ale mám takový dojem, že jednička byla přeci jenom lepší. Důvodů by bylo hned několik a všechny jsem dal do své recenze, takže pokud máte zájem, jděte si ji přečíst, ale ve zkratce – grafika se mi až tak nezdála, některé výkony kameramana a střihače jsou sub-optimální a chybí mi pořádný NG+ mód, který byl minule mnohem lépe provedený. Jo a DLC mi zatím přijdou jako ne moc dobře zrecyklovaná nastavovaná kaše. 

A finální vyhlašování je zde:

Nejlepší grafika: Gran Turismo Sport

Nejlepší zvuk: Horizon Zero Dawn

Nejlepší dabing: Uncharted: The Lost Legacy

Nejlepší gameplay: Horizon Zero Dawn

Nejlepší rage-quit: Tekken 7

Nejlepší postava: Kazuma Kiryu (Yakuza 0)

Nejlepší Příběh: Final Fantasy XII

Nejlepší hra roku: Horizon Zero Dawn