Shadow of the Colossuss - recenze

Na Shadow of the Colossuss jsem v podstatě psal recenzi již dvakrát. Tenkrát v dřevních dobách PlayStationu 2, pak v okamžiku, kdy vyšel HD remaster v balíčku s Ico a tohle je již třetí příležitost v podstatě říci, jak moc je tahle hra výjimečná. Z recenzentského hlediska mají remastery a remaky docela jednoduchou strukturu: položit si otázku, zdali je hra ještě v dnešní době hratelná a validní a tím to v zásadě skončilo, protože zbytek se dá dohledat ve starších recenzích. Samozřejmě skoro nikdy to není až tak jednoduché, protože například recenzi píše někdo mladší, kdo nemá s originálem žádnou zkušenost, nebo proto, že původní hra je tak stará, že většinu recenzí pohltil čas a kdo by si plácal játra s nějakou internetovou archeologií a hledat je že? Navíc i když hru recenzuje někdo, kdo je letitý jako Ostravské uhlí, je důležité ji popsat a představit mladším ročníkům.

SOTC je technicky hra z otevřeného světa, ale pokud byste v ní hledali nějaké vedlejší aktivity ve stylu Gran Theft Auto, tak musím váženého čtenáře zklamat, protože nic takového zde není. Otevřený svět v SOTC není platformou pro aktivity, protože je spíše samotnou hratelnostní složkou. Vaším úkolem je porazit šestnáct kolosů a nic víc a celý svět zde slouží jako jakási cesta, obrovský puzzle a prostředek k navození atmosféry potřebné k úplnému zážitku, který by při jakémkoliv jiném způsobu ztvárnění asi nebyl zdaleka tak silný, jako je nyní.

Každý kolos dlí v unikátním prostředí, jeho chování a charakter se výrazně odlišuje jeden od druhého a byť samotný úkol hráče se neodchýlí od jednotného zadání ani o píď, natožpak jeho zdroje a způsob samotného aktu, samotná interakce při souboji vyplývá z oné unikátnosti každého jednotlivého souboje. Hráč musí ve velmi minimalistickém a o vše nepotřebné osekaném systému najít způsob, jak se dostat oponentovi na kobylku. A o tom je první polovina celého zážitku. Mechanicky řečeno – SOTC je série soubojů v limitovaném prostředí, s limitovanými zdroji a cílem hráče je odpozorovat chování nepřítele a nalezení nejefektivnější cesty jak ho porazit. Šestnáct bitev a pokud víte jak na to, máte celou hru za čtyři až pět hodin sfouknutou jako nic. Pokud hrajete SOTC poprvé, může to trvat o nějakou tu hodinku navíc, ale stručně řečeno, tohle je hra, která vám nezabere víc než víkend.

Jenže tu je ta druhá polovina, ona příslovečná druhá strana mince a tou je příběh, vyznění a celkový pocit ze hry. Je až neuvěřitelné, jak s naprostým minimem vypravěčských pomůcek dokázali autoři vykouzlit příběh, který byť je velmi těžké vtělit do slov, přesto zanechává po dohrání v hráči pocit plnosti, uspokojení a „vše bylo řečeno“. Opravdu, premisa je jednoduchá – kdesi daleko, existuje magické místo, ve kterém sídlí jakýsi starobylí duch, jež dokáže přivést mrtvé k životu, pokud splníte speciální podmínky. Samozřejmě není to až tak jednoduché, protože onou podmínkou je zabití oněch šestnácti kolosů, kteří si tak nějak bloumají onou krajinou, nikoho neotravují a prostě si tu spokojeně žijí, dokud do jejich světa nevtrhne jeden velmi zamilovaný mladík s mocným mečem v ruce a odhodláním v očích.

Postupem času, jak pobíjíte jednoho kolose za druhým, se ve vás patrně začne vzmáhat pocit, že někdy je cena, kterou máte zaplatit za jisté věci jaksi příliš vysoká a začnete pochybovat o vlastní moralitě. Ve většině her je nepřítel prostě další místo, do kterého umístíte kulku, nebo kus oceli a tím to hasne. Nepřítel ve hrách bývá zkrátka jen další otravnou překážkou a pokud nejste vystaveni nějakému obtížnému souboji s bossem, prostě ho ani nevnímáte. V SOTC je celý tenhle systém postavený na hlavu, protože se zde potýkáte jen a pouze s bossy a vaše vnímání co je a co není ještě správné není utopené v řece krve a pod hromadami vypařujících se polygonů reprezentujících vaše předchozí oběti. Vaši nepřátelé nejsou nějací zloduši z povolání, ani z nich nedostanete nic výjimečného či nápomocného. Je to jako jednoho rána vstát a začít vraždit všechny obyvatele vaší rodné vesničky, které znáte celý život a nic proti nim nemáte, jen proto, že všechna ta krev může, ale i nemusí, oživit někoho koho milujete. Celá ta hra pro mne symbolizuje otázku, kam až jste schopni zajít pro lásku. 

Ale tohle všechno bylo již mnohokrát řečeno a probráno v případech předchozích inkarnací hry. V rámci recenze tohoto remaku bychom se měli ptát, zdali je i po tolika letech tato hra konkurence schopná i z technického a hratelnostního hlediska.

Technicky – popravdě řečeno, i přes mohutné vylepšení, které je naprosto nepopiratelné, obzvláště pokud máte obrázky a videa z originálu vedle remaku, tak na dnešní dobu je hra tak nějak pouze lehce nad průměrem. Má to co dočinění s použitou technikou, kdy autoři v podstatě vzali do rukou původní kód a do každého stromečku, kamene, postavy, zvířete a budovy nabouchali několik tisíc polygonů navíc a ještě to celé přetáhli velmi věrnou, leč nehorázně vylepšenou replikou původních textur. Jinými slovy – tam, kde dříve pracovala fantasie, nyní zafungovala technologie a mnohé detaily si již nemusíme představovat. Leč v porovnání se současnými open world skvosty, jako třeba Kingdom Come, Far Cry 5, nebo Battlefield 1, je SOTC jen docela pustá krajina bez života. Tady se musí hodně dohánět stylem, kterého naštěstí SOTC má na rozdávání.

To je všechno hrozně pěkné, a v zásadě bych neměl námitky, ale jako někdo, kdo hru hrál v originálu, mi zde chybí jakási… měkkost, zamlženost a mysteriózní rozostřenost. Celý tenhle pocit samozřejmě vychází z nedokonalosti původně použité technologie. Míním tím fakt, že hra byla dělaná s vědomím, že se bude hrát na CRT televizích, které díky zrnu a rozlišení disponují jakousi formou nativního antialiasingu (technofilové prosím nekamenujte mě), který vytvářel pro hru následně jakýsi zasněný ráz, jež mohutně pomáhal celé atmosféře hry. V remaku jsme pak vystaveni jako skalpel ostrým texturám a superjemnému rozlišení, které právě oné zasněnosti (a fantasii) jaksi nedává moc prostoru. Na druhou strnu, autoři dali do hry možnost si nastavit barevný filtr ve kterém chcete hru hrát a to také není k zahození. Je to paradoxní. Když jsem byl mnohem mladší, přál jsem si u takových her lepších textur a více polygonů, ale dnes, v mnoha případech, si skoro až přeji opak.

Obrovským benefitem remasteru je velmi stabilní snímkování, jež v původní verzi právě díky na tu dobu již archaickému hardwaru padal kolikrát i do jednociferných čísel. V remaku sice sem tam občas fps spadne, ale celkový výkon je chvalitebný a hodně pomáhá hratelnosti. Další dobrou zprávou je předělání původního schématu ovládání. Sice zde absentuje custom volba, ale nastavení od autorů dělá svou práci velmi dobře. A jako poslední bonbónek tu je fotorežim, se kterým se jako vždy dá hodně vyblbnout. Sice není tak bohatý, jako v Gran Turismu, nebo v Horizont Zero Dawn, ale i tak nabízí slušnou paletu filtrů a nastavení.

SOTC je hra, ze které by si měli vzít příklad všechna veliká studia a vydavatelé, kteří přemýšlejí o reinkarnaci nějaké podobné legendy – a tím míním hlavně Square-Enix. Bluepoint studio je svého druhu specialista na restaurování her a s každým dalším projektem jsou jen lepší a lepší a i v tomto případě udělali tu nejlepší možnou věc na světě. Vzali původní hru, naboostovali grafiku, opravili chyby, vyčistili zvuk, poladili ovládání a hlavně NA NIC JINÉHO KURVA NEHRABALI! Když vidím, co Square-Enix dělají s mou milovanou Final Fantasy 7, chce se mi brečet. Chvílemi žalem, chvílemi vztekem a jedno je jisté, že až jim ten rádoby remake vyjde, tak jim za něj nepoděkuji a dost možná si ho ani nekoupím.

V Bluepointu udělali vše pro to, aby milovníci originálu neměli skoro žádný důvod si stěžovat a přesto byla hra vhodná i pro novou generaci hráčů. Ano, hra není jako taková dokonalá. Kůň je na dnešní dobu dost blbej a potřebuje pevnou ruku. Kolizní model při lezení na kolosy občas blbne, takže se zaseknete na nějakém místě a je těžké někam skočit, nebo přelézt, aby se dalo pokračovat. Ale faktem je, že umřít zde je docela problém a jde o spíše meditativní zážitek, takže se dá hře ledacos odpustit. Osobně SOTC miluji, jde o jednu z mých nejoblíbenějších her (byť jsem ji paradoxně dohrál jen dvakrát a ano, tenhle run byl druhý v řadě, ale nechci si ředit zážitek hraním dokola) a to by mne mohlo poněkud zaslepit v dnešním hodnocení, ale i tak si nemyslím, že by ji měli mladší hráči minout jen proto, že je stará, nebo proto, že jaksi nezapadá do dnešních zažitých žánrových škatulek. Berte ji.

9/10