David Cage je v
herním světě poněkud ojedinělá postava. Většina tvůrců
(těch co chtějí dělat hry protože je baví dělat hry a ne jenom
vydělávat peníze) má za cíl vytvořit tu nejlepší možnou hru
se vším všudy. Nezáleží na žánru, grafice, nebo penězích,
prostě dělají hru a tečka. David Cage na druhou stranu už celá
léta kutí jakousi verzi Kinoautomatu, která se tak trochu dá hrát
jako hra. Už když jsem před lety psal recenzi na Heavy Rain, měl
jsem problém rozlišit, jestli HR ještě je, či již už není
hrou v tradičním slova smyslu a co se Detroitu týče, i ten
pokračuje v této tradici, protože v mnoha směrech se nezměnilo
vlastně vůbec nic a to je můj největší problém s touto hrou
vůbec.
Detroit je tak
trochu jako FIFA. Každý rok více méně to samé, sem tam drobná
změna a aby si člověk uvědomil nějaký pokrok v sérii, musí si
zahrát díl alespoň pět let starý. U tvorby Davida Cage to je to
samé s tím rozdílem, že čtyři díly nazpátek znamená Omicron
The Nomad Soul a to je technologicky pravěk, takže tam změna
zkrátka MUSÍ být. Fahrenheit byl hlavně díky grafice velmi
odlišné dílo oproti posledním třem dílům, ale základy, na
kterých ona pozdější tvorba stojí, tu vidět jsou. Ovšem pokud
si zahrajete remasterovanou verzi Heavy Rain a Beyond Two Souls,
vyjma trochu poupraveného ovládání a samozřejmě detailnější
grafiky, moc rozdílů zde nenajdete. V tomto směru autor stagnuje
přímo neuvěřitelně a není to tím, že by mu médium
nedovolovalo nic jiného, než opakovat prověřené postupy, protože
musí dopižlat další díl za nějakých dvanáct měsíců –
právě naopak, David Cage na to má let kolik chce. Plus hry nejsou
film, ve kterém jsou všichni zúčastnění omezeni dvourozměrným
neinteraktivním médiem, které obvykle trvá okolo dvou hodin. Ve
hrách máme tlačítka, které dělají věci, mechanismy, které
dělají věci, inteligenci, která dělá věci a… no, prostě
věci, což pan Cage spolehlivě ignoruje už dekádu.
David Cage používá
herní platformu pouze jako nosič pro technickou otázku, jak
vyřešit větvení příběhu. Výsledkem je v podstatě sled
filmečků, ve kterých v daný okamžik, obvykle pod časovým
presem, nebo pomocí QTE, „hráč“ ovlivňuje kterým směrem se
příběh odvíjí, respektive které další filmečky uvidí, plus
mu je sem tam na chvíli povoleno rejdit po místnosti/lokaci a
takzvaně „objevovat“ těch pár interaktivních věcí co zde
jsou. Je to v podstatě něco jako paralela na Call of Duty typ her,
ve kterých hráč nemá ani náhodou šanci něco ovlivnit, protože
vše je děsivě scriptované do posledního detailu s tím rozdílem,
že v Detroitu to je jenom o sledování děje a v CoD je to jenom o
střelbě na co největší počet cílů. Výsledkem je, že hráčův
input, je posunutý do jednoho extrému, na úkor všeho ostatního a
je pak jen a pouze na jednotlivém hráči, jestli mu tento přístup
vyhovuje, či nikoliv. Já osobně, ač příběhové hry miluji a
filmečky, jakožto hráč ze staré školy, považuji za žádanou
odměnu, shledávám Detroit býti již poněkud únavným.
To ovšem neznamená,
že titul sám o sobě je nějak špatným. V dané skoro
neexistující konkurenci jde o velmi kvalitní počin a fakt, že
hráčovo rozhodnutí opravdu může vést nejenom k různým
konverzacím, situacím, scénám, ale rovnou k drasticky od sebe se
lišícím zakončením celé hry, přičemž autoři zvládli
nezamotat se sami do sebe, to je samo o sobě úspěch. Jen je
zkrátka škoda, že formule, která fungovala u Heavy Rain, se za ta
léta moc nevyvinula a rozdíl je stejně patrný asi jako mezi FIFA
2017 a FIFA 2018 na stejné platformě a to i navzdory všem těm
letům, které tyto dvě (tři) hry od sebe dělí.
Z příběhové
stránky, a mezi hrami obzvláště, mi Detroit vychází velmi
pozitivně. Slušná sci-fi, dobře zakotvená v uvěřitelném
světě, žádná Star Wars pohádka a to oceňuji. Téma
sebeuvědomění a sebeurčení je v dnešní době a s přihlédnutím
k pokroku v technologiích, velmi aktuální a měli bychom si
uvědomovat otázky kladené v této hře, popřípadě se alespoň
mentálně připravit na podobnou situaci. Na druhou stranu, s
přihlédnutím k například seriálové, nebo knižní tvorbě z
posledních let, mi Detroit přijde, jako by šustil papírem – ale
abych přiznal kredit kam patří, samotný fakt, že si hráč volí
směřování příběhu, je velmi limitující z hlediska autora,
který má za úkol napsat strhující scénář, takže za mě
dobrý.
Můj příběh
skončil na pozitivní notu, což možná překvapí lidi, kteří mě
znají, protože obvykle preferuji temnější stránku, ve které
obvykle, stejně jako v životě, všichni umřou a ničeho se
nedosáhne – a ne, nejsem nihilista, jen jsem dával v hodinách
dějepisu pozor. Postavy se mi vcelku líbily, byť po dohrání jsem
měl dojem, že androidka Kara byla pro příběh naprosto zbytečná,
protože neměla tak nějak čím přispět, kromě ukázání další
stránky emocí. Možná, kdybych změnil některá svá rozhodnutí,
dostal bych příběhovou linku ve které Kara má větší dopad na
celkový děj, ale stejně jako u Heavy Rain a u Beyond, i zde je
příběh Detroitu pro mne jednorázová záležitost na kterou
nechci sahat. Což tak trochu popírá ideu za tímto kouskem
softwaru, ale takhle to holt mám.
Hratelnost – tady
se musím na chvíli zastavit, protože ač je Detroit primárně
filmečková přehlídka, přeci jenom se zde nějaké to ovládání
charakterů děje a je to zkrátka bída. Ne, bída to není v pravém
slova smyslu, protože hra se hrát dá docela obstojně, na hráče
nejsou kladeny nijak extrémní požadavky na skill, nebo přesnost a
s trochou reflexů a uvažování má skoro každý hráč slušnou
šanci se dokodrcat do konce se všemi postavami. Problém je v tom,
že ovládací schéma se od Heavy Rain (a do značné míry od
Fahrenheitu) nezměnilo skoro vůbec! Jinými slovy – komu vadilo
před lety, bude trpět i dnes. Mám takový dojem, že David Cage
zkrátka nemá nejmenší zájem na herní stránce svého díla.
Jeho zajímá vyprávět větvící se příběhy v nejlepší možné
grafice, takže tohle všechno navěsí na dekádu starou kostru a
tím to pro něj hasne.
Z hráčského
hlediska jde o špatné rozhodnutí, protože například samotný
pohyb postav v prostoru spojený se změnami úhlu kamer vytváří
zbytečné zmatky. Já vím, že autor se pokouší o co
nejfilmovější dojem, a do značné míry se mu to daří, protože
pro diváka je Detroit velmi atraktivní titul, ale pro osobu, která
to celé musí ovládat, jde o zbytečnou přítěž. Za poslední
léta přeci jenom došlo k změnám v technologiích a postupech jak
tyhle věci dělat a je zklamáním, když jinak docela dobrý příběh
je srážen něčím, čeho se autoři mohli docela vyvarovat.
Jinak Detroit vypadá
velmi dobře, to se musí týmu nechat. Velmi detailní animace tváří
a postav – hlavně tedy pokud hráč samotný není u kormidla a
jen se kochá plynoucím příběhem, protože jakmile dojde na pohyb
v prostředí, iluze jaksi opadne. Nic hrozného to není, opravdu
ne, jen zkrátka změny úhlu kamery, divné ovládání a stejně
jako u jiných her ne úplně dokonalý kolizní model zajistí, že
do dokonalosti mají tvůrci ještě nějakou tu tunu práce před
sebou.
Pochvalu si zaslouží
dabingové studio. Kara a Connor se mi svým přednesem velmi líbily
a i Marcus byl dobrý, ale popravdě řečeno – když dojde v
příběhu na přednesy před davem, které mají motivovat androidy
k rebelii a tak dále, inu, Marcus, jak bych to řekl, on prostě
není řečník a mě by nestrhnul ani k návštěvě místní
hospody. Nevím kdo mu psal projevy a jsem si zatraceně jistý, že
herec, který mu dal hlas za sebou neměl mnoho hodin rétoriky a
řečnění (Jesse Williams) a takovému Scolari Visari (Brian Cox) z
Killzone nesahá ani po rozvázané tkaničky u bot. Není špatný,
jen je v daném okamžiku, kdy má rozvášnit dav (a hráče spolu s
ním), jaksi nijaký. Škoda, hře by to dalo mnohem větší zápal
a šťávu.
Jak tedy naložit s
Detroit? Je to hra hodná doporučení, nebo nikoliv? Těžká otázka
se kterou jsem zápolil již v průběhu samotného hraní, protože
se mi stalo, že jsem po asi třech hodinách hru odložil, šel spát
a pak mi něco přes týden ležela na poličce, než jsem se dokopal
a dohrál ji, protože se mi mezitím objevily zajímavější věci
(jmenovitě – radši jsem grindoval ve FFXII, než abych hrál
Detroit – smutné že?). Jakoby té hře něco chybělo. Zatímco u
Heavy Rain jsem se cítil mnohem víc tažený detektivním příběhem,
snahou zachránit malého kluka a zjistit, kdo je sakra ten tajemný
Origami Kiler, u Detroitu jsem spíše napůl chladně kalkulovat své
kroky a rozhodnutí ve prospěch konce, který jsem chtěl a jehož
jsem téměř dosáhl (SPOILER ALERT – Kara mi na úplném konci
umřela, ale to můj příběh spíše vylepšilo, než pokazilo,
takže plusové body). Jakoby se mi ze hry vytratila náhodnost a
sebe-analýza, kdy svět hry reaguje spíše na to, jaká osoba jsem,
než jaký hráč chci být.
Nakonec ale chtě
nechtě hru spíše doporučuji, než naopak. Technicky jde o velmi
dobrý kus software, který běží bez problémů, peníze na hře
vidět jsou, script taky nepsalo pětileté děcko, téma je zajímavé
a ona hlavní vlastnost hry, kdy si hráč v jistých mantinelech
vytváří vlastní příběh – ta tu opravdu je a funguje. Já jen
aby bylo jasno, že v této hře toho moc na hraní vlastně není a
to co je, rozhodně nepatří mezi herní nebe, protože nakonec jde
vlastně jen o jakýsi slepenec epizodek z Kinoautomatu s trochu
rozšířeným imputem z hráčovy strany. Takže asi tak. Pokud se
vám líbil Heavy Rain a byly jste schopni skousnout Beyond Two
Souls, z Detroitu budete asi spokojeni. Ne nadšeni, ale co taky
čekat od hry, která je v mnoha směrech již sedmnáct let stará….
7.8/10
Žádné komentáře:
Okomentovat