Recenze: Valkyria Chronicles 4

Jak asi vypadá válka ve vodovkovém podání?

Vydavatel Sega mi poslední dobou začíná dělat radost, protože nejenom že tu máme skvělé remastery (remake?) Yakuzy (a pracuje se na odbočce z hlavní série), ale postupně resuscitovala první díl Valkyria Chronicles (vřele doporučuji, ta hra vypadá i po deseti letech nádherně) a navíc nám připravila další řadový díl. Každý kdo se o tuto sérii zajímá má již z internetu načteno, že jde o povedenou hru, ne jako onen prapodivný paskvil Revolution (ze kterého jsem hrál jenom demo, jež bylo tak hrozné, že stále čekám na příhodou cenu padesáti korun a až poté si ho koupím – pokud vůbec), tudíž otázka této recenze nezní „je to dobrá, nebo špatná hra?“, ale spíše „jak moc dobrá ta hra je v porovnání s jedničkou?“.

Předně je důležité si udělat trochu jasno o hodnotících kritériích. Je to možná trochu recenzentským hříchem hodnotit hru ve stylu „pokud máte rádi hru XY, budete/nebudete mít rádi i hru WZ“, ale nedá se holt nic dělat, věci a lidé existují ve vztahu k ostatním a nic není jen samo o sobě, takže se tahle zkratka občas hodí. Obzvláště pokud musíte nastavit nějaká hodnotící pravidla. V tomto směru je důležité poznamenat, že VC4 je v sérii spíše něco jako druhý díl, než plnohodnotná čtyřka, protože autoři se rozhodli zahodit skoro vše, co vyvinuly v handheldových verzích druhé a třetí Valkyrie. To znamená výrazně osekaný vývojový strom, mnohem méně RPG vylepšování jednotlivých vojáků, nemusíte se honit po neskutečném množství materiálů, jež potřebujete na výrobu výstroje a počet vedlejších misí se pohybuje ne v řádech desítek, ale spíše jednotek.

Věc se má tak, že handhedové verze VC byly postavené okolo grindu, kdy po dohrání hlavní kampaně člověk mohl strávit klidně celé stovky hodin postupným vylepšováním každého jednotlivého vojáčka, každé jednotlivé třídy zbraní a váš tank dostal tolik uprgradů, že bez extenzivní excelové tabulky v tom nebyla šance se vyznat. A věřte mi, že vím o čem mluvím, protože ve VC2 jsem strávil něco kolo 500 hodin (spíše více, protože jsem měl minimálně dvakrát rozbitý save). Takže VC4 místo aby stavěla na explozi věcí, které se ve hře musí udělat, abyste měli ten nejlepší možný gear, se prostě vrátila k mnohem jednodušším základům prvního dílu, něco málo přidala a doladila a tím to tak nějak hasne. Je to špatně? Ne, ani bych neřekl, protože handheldové hraní má jistá specifika, která se sice dají přenést na velkou obrazovku, ale kdo ví, jak zábavné by to bylo. Sice by mi nevadilo mít VC4 ve stylu menších bratříčků, kdy stoprocentní dohrání vyžaduje něco okolo tisícovky hodin čistého času, ale čtyřicet hodin, které po mě hry vyžadovala na první dohrání mi také nepřijde málo a navíc šlo o příběhově mnohem koncentrovanější porci, než jakou bych dostal v opačném případě. Navíc tu jsou další hry a já si nemůžu dovolit zabít veškerý volný čas v celém roce jen jednou hrou.

Výsledkem je, že při této recenzi bych asi radši ani neměl brát na zřetel existenci druhého a třetího dílu – byť mě dodnes štve, že Sega trojku nikdy nevydala na západě a abych si ji mohl zahrát, tak jsem musel hacknout své PSP, hru sprostě ukrást na internetu a ještě navíc ji namodovat anglickým amatérským překladem – a ne, vůbec se za toto překročení zákonu nestydím, protože kdyby Sega tenkrát byla co k čemu, tak jim s radostí za hru zaplatím plnou cenu, protože trojka byla a je zatraceně dobrá hra!

Takže jak na tom VC4 je oproti prvnímu dílu? Samozřejmě největším mínusem hry je fakt, že již nejde o takové překvapení, jako to bylo před těmi lety. Grafická stylizace stále zabírá na jedničku a vypadá opravdu nádherně, ale i díky oné stylizaci si jeden při srovnání s jedničkou chtě nechtě říká, kde je sakra ten pokrok? Na druhou stranu hra v detailu je opravdu hezčí, jen si zkrátka vystačí s méně a i díky tomu remaster jedničky s přehledem ustál v dnešní době zmlsanost současného publika. To ovšem ale také znamená, že hra nebude po chuti každému. Už jenom ten fakt, že pro mnohé lidi je anime něco jako sprosté slovo a tudíž by se této hry nedotkly ani desetimetrovým klackem, je limitující faktor. A i když máte lidi, kteří nemají problém s tímto výtvarným stylem, tak hra jim na první pohled prostě přijde „divná“ a nebudou ji hrát. Pár kolegům z práce jsem doporučil si stáhnout demo a ani jednomu se to moc nezdálo. Inu, všem se zavděčit nelze. 

Stranou tedy dáme grafiku, která je tak nějak na podobné úrovni s jedničkou a spokojme se s konstatováním, že ti kdož tuhle sérii mají rádi, aby to asi ani jinak mít nechtěli. Vypadá to dobře, a to stačí. Soustřeďme se spíše na hratelnostní změny a změny v designu, protože tam a ještě v příběhu budou vidět rozdíly asi nejvíce. Tak předně jak jsem již psal výše, autoři v zásadě ignorují jakýkoliv vývoj (až na pár detailů, ale tvařme se pro dobro recenze, že tyto hry neexistují), kterým si série prošla na handheldu a vrátili se ke kořenům. V prvních hodinách, kdy jsem VC4 hrál, mi přišlo, že autoři se vůbec s ničím neobtěžovali a rovnou překopírovali co měli z prvního dílu. Jenže po několika hodinách, jak postupně přicházeli změny, jsem si uvědomil, že to nebude až tak jednoduché, hlavně proto, že jednička to měla sama o sobě zatraceně dobře promyšlené, takže jakékoliv zásadnější změny by pravděpodobně rozvrátily celý koncept.

Velikou změnou je už uvedení nové třídy vojáků – granátometčíků (je to vůbec správný český překlad? Mému Wordu to moc nechutná), tedy možnost odpalovat granáty obloukem do značné vzdálenosti, takže pokud nepřítel není krytý nějakou střechou, nebo převisem, má to zatraceně těžké s přežitím. V pokročilejší fázi granátometčíci dostanou modifikovanou munici, která způsobuje, že tankům spadne AP (Agility Points) na nulu, takže v rámci svého tahu nemůžou postupovat a na pěšáky kromě fyzického poškození působí na chvíli jako zpomalovač pohybu – takový shell-shock a není nic otravnějšího, než když se nutně snažíte někam dostat rychle, ale díky tomuto efektu jste pomalejší a více vystaveni obranné střelbě nepřítele. Jediná obrana proti dobře zakempovanému granátometčíkovi je strategicky umístěný sniper, nebo mizerná viditelnost skrze počasí, ale to přináší celou řadu strategických problémů samo o sobě, takže asi tak.

Velmi brzy také dostanete možnost ovládat druhé obrněné vozidlo – APC s názvem Cactus (vážně). Sice nic moc nevydrží v přímém kontaktu s protitankovou municí, nebo minou, protože jeho stěny jsou dělané pravděpodobně z alobalu, ale s trochou vylepšení je schopný nabrat až čtyři vojáky, rychle je přepravit na potřebné místo (takže nevyplácáte potřebné Command Pointy v rámci vašeho tahu na přesun každého jednotlivého vojáka na mapě zvláště) a jeho kulomet umí dělat slušnou paseku mezi pěšáky. A ano, jako dodatečná volba tu je posléze možnost zvolit místo APC druhý tank, který sice není tak silný, jako váš věrný Hafen se kterým jdete do skoro každé bitvy, ale zase má modulární věž, takže pokud mu dáte úpravu s plamenometem, můžete se těšit na slušný ohňostroj v obranných pozicích nepřítele – na druhou stranu, v přímém kontaktu s cizím tankem je vám pak docela na prd, protože to potřebujete úplně jinou munici. Takže je to na vás, v jaké situaci chcete čeho dosáhnout.

Další zajímavou novinkou je možnost velitelů jednou za kolo přilepit na sebe další vojáky do malého tříčlenného squadu. V případě, že onen velitel je dejme tomu scout, můžete proběhnout třetinu, nebo i polovinu mapy a doručit na potřebné místo jednotky, které zkrátka nemají takový dosah bez jakékoliv penalizace (typicky granátometčík, nebo Lancer) a způsobit pořádných chaos v řadách nepřítele. V neposlední řadě tu je možnost vylepšování vaší lodi, která slouží jako mobilní základna a která vám poskytuje i některé velmi důležité služby v boji, z nichž asi nejdůležitější podle mě je radar a vylodění nového tanku, či APC v případě, že vám je nepřítel zničil. 

Sumasumárum, tohle jsou ty nejdůležitější změny, které mají ten největší dopad na to, jak se VC4 hraje. Jsou tu ještě menší změny, jako možnost jmenovat dalšího velitele z kteréhokoliv vojáka, se kterým jste dostatečně hráli, použití tanku již nestojí dva command pointy, ale jen jeden, nebo se občas při smrti vašeho vojáka spustí možnost buď zvednout morálku vašich spolubojovníků, nebo se pokusit z posledních sil ještě jednou zmáčknout spoušť.

Výsledkem je, že se VC4 hraje poněkud plynuleji, než jednička a lehčeji. Většinu misí jsem prošel s nejvyšším hodnocením hned na první pokus, a byť mi je jasné, že nováčkům by se to asi tak snadno nepovedlo, nemyslím si, že Valkyria je nějak extra obtížná – tedy hned jak pochopíte pravidla hry. Navíc ihned po dohrání každé bitvy si ji můžete bez jakýchkoliv problémů dát znovu s tím, že již víte kde a jací nepřátelé jsou, takže můžete lépe připravit svou jednotku a vše jde ještě více hladčeji – nehledě k faktu, že dostanete další experience points a peníze. 

S hladkostí průběhu hrou souvisí jedna z mých největších radostí – v okamžiku, kdy jsem šel do poslední mise, jsem měl všechny třídy vojáků vylevelované na maximálním dvacátém levelu a veškerou potřebnou výzbroj též skoro na maximu. Jinými slovy, autoři perfektně vyladili rychlost postupu v příběhu s rychlostí levelování a utrácení – tedy za předpokladu, že se v průběhu hraní nevykašlete na vedlejší mise a skirmision, ze kterých je nejvíce XP a občas i nějaká ta speciální zbraň. V tom případě se dostavíte k finálnímu souboji tak akorát připraveni, což je u RPG a SJRPG dost vzácná kvalita.

A aby to nebylo s kvalitami hry málo, po dohrání příběhu se vám otevře na lodi speciální místnost, ve které si můžete za body otevřít možnost dalšího levelování (+10 levelů) pro vojáky a několik dalších tierů pro zbraně a těžkou techniku, takže pokud vám nešla udělat nějaká mise na A hodnocení, dovedete si jistě představit, jakou paseku můžete způsobit, když se do ní vrátíte s vojáky a výzbrojí o dva či tři řády vyšší. Nehledě na fakt, že se vám otevřou tři další nepovinné bitvy, ve kterých je ona obtížnost, jen tak pro srandu králíků, vyšroubovaná na maximum – pokud je budete chtít pokořit, nic jiného než trocha toho grindu vám nezbude. Vzhledem k tomu že jde ale o bonus k již tak dlouhým čtyřiceti hodinám, které dostanete v základním balení, není si nač stěžovat. 

K čemu bych si ale nějakou tu stížnost mohl dát, je příběh. VC4 se odehrává paralelně s prvním dílem, takže pokud máte obavy, že vám něco zásadního uniklo, protože jste jedničku nehráli, tak můžete zůstat v klidu. Hra obsahuje navíc velmi extenzivní glosář se všemi důležitými historickými informacemi, bio o všech postavách a tak dále – jde o jeden z vzácných příkladů, kdy autoři nejenom-že vypracovali podrobnou historii svého universa, ale byly natolik soudní a v rozumné formě ho i sdíleli se svými hráči (že Bungie a vaše Destiny…). Z globálního hlediska je tedy VC4 v pořádku, ovšem na osobní úrovni, na úrovni příběhu hlavních postav, a vlastně důvodu, proč hru hrajete (kromě faktu, že jednotlivé bitvy jsou zkrátka zatraceně dobré), jde o krok zpět a jaksi se nedá srovnávat s epickou heroičností prvního dílu.

Je mi to líto, ale ve čtyřce postavy sice umírají, dějí se zde hrozné, ale i krásné věci, válka slouží jako katalyzátor všeho možného, ale pokud postavím jedničku a čtyřku vedle sebe, jednička vede alespoň o dvě koňské délky. Stále jde o velmi dobrý příběh ve kterém jde o všechno a emoce lítají z jedné strany na druhou jako pingpongový míček, jen to zkrátka nemá takovou sílu jako jednička. Řekl bych, že to je trochu o charakterech, protože zatímco v jedničce některé postavy prošli opravdu drastickou změnou, ve čtyřce jde spíše o jejich evoluci, než revoluci, takže celkové vyznění není až tak dramatické, jak by mohlo. 

Jinak malé upozornění – ne všem se může líbit způsob, jakým je příběh odvyprávěn. Jde o sérii malých kousků, kdy v jakýchsi okýnkách postavy mluví jednu na druhou a celé to opravdu připomíná lépe rozpohybovanou mangu. Sem tam se dočkáte velmi pěkného full-screen videa, ale to je spíše taková třešnička na dortu. Jo a hra je ukecaná. Hodně ukecaná a shlédnutí jednotlivých kapitol může trvat klidně i přes půl hodiny. Jde to přeskočit, díky bohu, ale na druhou stranu, i přes fakt, že příběh VC4 je slabší, než u jedničky, stále jde o dobrý důvod to celé odkoukat.

A teď negativa. Máme rok 2018 a autorům přišlo jako uživatelsky příjemné nutit hráče při každé návštěvě tréningového centra a opravného depa sledovat nepřeskočitelné proslovy. Jasně, jsou krátké, dají se urychlit, ale už ten fakt, že do těchto míst kvůli levelování a výrobě zkrátka MUSÍTE chodit každou chvíli znamená, že budete koukat na stále ta samá slova dokola a dokola. Kdyby to šlo odkliknout v okamžiku kdy se objeví dialogová obrazovka, nestěžoval bych si, ale z nějakého důvodu to nejde a vždycky to trvá chviličku, než se vám na obrazovce objeví mluvící hlava komentující každý jednotlivý upgrade, který jste zrovna zaplatili. A věřte, že těch upgradů tu je požehnaně. Peklo.

Další negativum bych viděl v řízení obrněných vozidel. Z nějakého důvodu se mi nepříjemně často stávalo, že jsem se svým tankem zůstal zaseknutý o roh, vyvýšeninu, nebo blbý stanový kolík a musel jsem z onoho místa vymanévrovat, což stojí velmi vzácné body dojezdu, kterých zrovna tank nemá moc nazbyt. Pěšáci nemají takový problém, ale i tak jde o nepříjemnost, která vás může stát zpoždění o celé kolo. A v neposlední řadě tu je save funkce, která v bitvě je opět pohřbená v option menu. Ano, pro neznalé, ve Valkyria Chronicles si opravdu můžete uložit hru kdykoliv během bitvy, jen je nutné se trochu pohrabat v menu a najít si to. Kdesi jsem četl v recenzi stížnost, že hra nemá autosave. Mě to nechybělo, u tohoto druhu her mi to přijde trochu jako až příliš veliké ulehčení.

A poslední stížnost mám na pre-order bonusy pro ultimátní edici a DLC obecně. Přiznám se, že jsem nad ní docela přemýšlel a vynilový model tanku Hafen vypadá opravdu pěkně, ale nakonec jsem ji nekoupil, protože prostě jsem skrblík. Po dohrání hry jsem ale zjistil, že k této edici vyjde několik DLC, dohromady šest, za průměrnou cenu pěti dolarů za kus. Vzhledem k tomu, že každé bude pravděpodobně jen jedna mapa (vyjma jednoho), mi to přijde jako trochu cenově přitažené za vlasy. Na jednu stranu mě strašně svrbí peněženka, protože hru jsem si užil a chci víc, ale na druhou stranu - tohle je trochu pálka a smrdí to vyříznutým obsahem. Pravda, hra sama o sobě je veliká až dost, ale už jenom z principu, kdyby byla všechny tahle DLC v jednom balíku za deset dolarů, asi bych neváhal, ale tahle salámová metoda mě nutí se stát vegetariánem. Škoda pro obě strany.

Takže jak tedy, je VC4 dobrá hra? Bezpochyby ano, dokonce bych řekl, že je skvělá. Je ale lepší než jednička? Jak se to vezme. Je rozhodně delší, lépe vybalancovaná, vypadá trochu více vyžehleně, má více taktických vlastností, mísí je více, jsou více variabilní a tak dále. Na druhou stranu ji chybí taková ta trocha, jež činí rozdíl mezi skvělým a legendárním hlavně co se příběhu týče. Sumasumárum – Valkyria Chronicles 4 je hodně, ale HODNĚ dobrou hrou pro lidi, kteří si oblíbili jedničku. Zde není o čem přemýšlet. Pro lidi, kteří jsou v sérii nováčci, doporučuji si stáhnout demo, ve kterém je několik počátečních misí s tím, že jde teprve o začátek, jen malou ochutnávku orgií, které se během dobrých čtyřiceti hodin slušně rozjedou. Takže za mě – doporučuji.

9.1/10