Recenze: Red Dead Redemption 2

To byla zase jednou jízda. Navzdory mému skoro neustálému stěžování si na herní byznys, chtě nechtě musím uznat, že poslední léta jsou neuvěřitelný zápřah na můj volný čas a Red Dead situaci vážně nepomohl.

Letošek je obzvláště vypečený. Ano, máme tu průšvihy ve stylu Faillout 76, nebo Far Cry 5, ale hned z kraje vyšel God of War, pak jsem měl novou a velmi povedenou Valkyrii Chronicles a i přes technické nedostatky jsem si užil Kingdom Come. A to samozřejmě není všechno, protože Yakuza byla taky pekelně dlouhá a Shadow of the Colossuss hned z kraje roku... Jinými slovy, když vám do takhle nabitého roku spadne bomba jako je Red Dead (a to ještě nebyl spuštěný multiplayer), tak to skoro vypadá, jako že vás na celých dvanáct měsíců odvezli na pustý ostrov a jediní lidé, kteří mají ponětí jestli jste ještě na živu, jsou vaši kolegové v práci, kam se pravidelně ukazujete, protože koneckonců – nějak si na ten nájem a složenky vydělat musíte.

Celým tím úvodem chci naznačit to, co všichni již asi víte – Red Dead Redemption 2 je zatraceně dobrá hra, protože jinak bych měl více volného času pro udržování sociálního kontaktu s vnějším světem, místo abych se potuloval po zasněžených horách, nebo naháněl bizony po prérii. Jinak řečeno, oficiálně se přidávám k nadšeně hýkajícímu davu fanoušků. Ovšem aby bylo jasno – RDR2 je v mnoha směrech dost neortodoxní hra, takže nelze očekávat, že se bude líbit každému. Tím nejhlavnějším, co může odradit hráče, je rychlost s jakou se hraje. Není to tak, že by šlo o nějakou skoro-tahovku, nebo pomalou adventuru. Když dojde na věc, tak jde o naprosto normální akci s divokými přestřelkami, akčním střihem a hollywoodskými ambicemi. Jde o to, že ty kousky času mezi jednotlivými akčními sekvencemi jaksi nejsou kousky, ale kusy o rozloze Mexika – alespoň z hlediska obvyklého hráče. 

RDR2 není koncentrovaný guláš akcí jako bylo GTA5, kdy hráč skoro na každém rohu mohl dělat něco jiného a i během samotné akce byl bombardován nabídkami na nějakou další aktivitu. Ve skutečnosti počet vedlejších aktivit mi přišel opticky menší. Ale faktem je, že když se nad tím člověk zamyslí, není tomu tak a v jádru jde o velmi podobné minihry. Rozdíl je ale v dávkování, protože jsou rozprostřené na mnohem větší ploše, takže než se k nim člověk dostane, většinou má něco jiného na práci, nebo mu to trvá tak dlouho, že vlastně zapomněl co vlastně chtěl dělat, či míst, kde je lze dělat je velmi limitované množství. Případně provedení činí onu aktivitu poněkud redundantní. Například v GTA máte obvykle nějakou vedlejší misi s krádežemi a dopravováním specifických aut na specifické místo, za které dostanete nemalý balík peněz. V RDR2 dostanete jednu jedinou (zato docela pěknou) misi s krádeží vzácných koní. Vy je štípnete ze stáji, odvedete k překupníkovi, dostanete jednorázově zaplaceno a od té doby mu můžete přivést jakéhokoliv koně, kterého ukradnete… jenže proč byste to dělali?

Dozajista tu je nějaký způsob, jak prodávání koní lze přeměnit na časově a peněžně výhodnou aktivitu, ale během mého hraní jsem ji využil jen dvakrát. Proč? Inu je k tomu hned několik důvodů. Jednak překupník je tu jen jeden, takže kdykoliv chcete prodat kradeného koně za lepší peníze (v oficiálních stájích lze prodat kradeného koně taky, ale dostanete za něj možná tak tři dolary – kdo by se obtěžoval, když k tomu stačí obrat dvě mrtvoly?) znamená, že se musíte mnohdy trmácet přes celou mapu a to docela trvá. Pokud máte s koněm vyšší bond level, dostanete více peněz, ale to taky trvá. Během transportu se obvykle semele nějaká ta přestřelka, potkáte „strangera“, nebo vám před cestu vběhne srnka s perfektní kůží a vy najednou zjistíte, že se už dvě hodiny plížíte lesem a stahujete kůže z veverek – a to trvá. A v neposlední řadě, padesát dolarů za kradeného koně – já nevím, radši jdu vykrást vlak, za to dostanu mnohem víc, akčněji, cizí kůň mě mezitím desetkrát neshodí ze sedla a ještě si u toho zastřílím. 

A takhle to tu je docela často. Srovnatelné vedlejší aktivity s GTA5 jsou mnohdy upozaděny svou pracností a časovou náročností, takže se člověk radši soustředí na to co má rád (u mě to byl většinou lov nebo nahánění zločinců), či jede po příběhové lince (plus vedlejší mise od cizinců, které jsou opět velmi povedené a samozřejmě praštěné), která je dlouhá, výživná, plná dobře napsaných dialogů a postav, které stojí za to poznat. Pocitově to pak činí RDR2 velmi odlišnou hrou od GTA5 navzdory faktu, že jde pravděpodobně o ten samý engin, mnoho mechanik je převzatých a příběh je pod taktovkou stejných lidí. Tam, kde GTA5 bylo šílenou akční srandou s na sebe navazující sérií katastrof, je RDR2 spíše variací na Sergio Leoneho Tenkrát na západě, kdy série na sebe navazujících katastrof má až melancholicky tragický nádech seriózního dramatu. Nebo abych sáhnul k hernímu příměru – RDR2 je tím, čím je The Last of Us pro Uncharted.

A to by mohlo být právě pro mnohé hráče oním problémem. RDR2 je vážná věc, která si dá spoustu času s expozicí, vykreslením charakterů a situace a opravdu nespěchá, když dojde na uvedení hráče od světa divokého západu. Už samotný úvod trvá několik hodin, kdy v jakési polo-tutoriálové oblasti vás hra jednak učí co a jak, načež ani poté se pocitově nevrhnete do výru akce, ale hezky pomalu a v klidu si musíte někam dojet, přičemž v dnešní hektické době to znamená, že průměrný hráč nedostane svůj „wow“ moment do prvních deseti minut a znuděně hru odinstaluje. Onen rozdíl tkví ve faktu, že místo rychlých výkonných aut máte normálního koně, který má pod kapotou, inu, jen jednoho koně, má dramatický dopad na celou hry a autoři to správně akcentují seriózností celého vyprávění a settingu hry. 

Všemu pak nasazuje korunu množství a kvalita animací veškerých aktivit. Hlavní hrdina místo aby jak je ve hrách běžné, vylootoval padlé nepřátelé prostým přeběhnutím přes mrtvolu, musí manuálně ohledat každé jednotlivé tělo. Pokud chcete sebrat předmět ze stolu nebo skříně, musíte manuálně skříň otevřít a pak ještě manuálně sebrat onen předmět. Vykuchat každé jednotlivé zvíře znamená, že hrdina opravdu vytáhne kudlu a vy vidíte onu animaci pokaždé, znovu, zase a opakovaně. Samozřejmě není to tak, že byste dělali každý jednotlivý pohyb. To by bylo již nehratelné. Ve skutečnosti jako hráč jenom podržíte čudlík a Arthur provede animaci a popravdě v mnoha případech jde o zjednodušenou akci (stáhnout bizona v reálu trvá i několik minut), ale v celkovém souhrnu to znamená, že hra je díky menší „gamifikaci“ na dnešní poměry mnohem zdlouhavější a pomalejší.

Ale není to pomalost ve stylu mobilního Dungeon Keepera, kdy na vykutání jedné místnosti si počkáte klidně i 24 hodin (nebo zaplatíte dva dolary). Je to spíš jakýsi kompromis mezi snahou udělat hru co možná nejblíže realitě a jistým ústupkům pro spásu samotné hratelnosti. Překvapivě pokud přijmete tuto premisu – RDR2 je velmi zábavná hra sama o sobě, jen si dává na všechno více času. Najednou právě díky oné časové náročnosti zjistíte, že ulovení jednoho králíka je stejně odměňující, jako ulovení deseti v jiné hře, která si bere mnohem více oněch zjednodušujících zkratek. Celá tato filosofie se promítá do všech oblastí hratelnosti a najednou šest nábojů v bubínku se nezdá málo, protože nepřátel je také méně, rychlost přestřelek není horentní, pečlivěji se míří, vy se více schováváte a tak dále. RDR2 není „moderní akční hra“ ve které třicet ran v zásobníku vyflusnete na jedno zmáčknutí a zabijete tím jednoho nepřítele. Ne, v RDR2 díky svému tempu a snaze být alespoň trochu historicky akurátní, se každá kulka počítá, každý padlý nepřítel je důvod k oslavě. A je to zatraceně dobře.

Ne že by se tím RDR2 změnil v nějaký tahový XCOM, kde se dostáváme na úroveň virtuálních šachů. Ve skutečnosti ve hře padne za vlast docela dost virtuálních panáků ať už těch dobrých, nebo těch špatných (hodně záleží na kterou stranu zákona se přikloníte. Já hrál za dobráka, ale kolega v práci šel cestou nejodpornější a já s ním skoro ani nemluvím od té doby), jen jsou tak nějak více rozprostřeni po ploše a v čase, takže každá smrt, v porovnáním s ostatními akčními střílečkami, je mnohem důležitější.

Slova chvály mám pro autory za to, jak dobře vykreslily členy vašeho gangu a mnohé vedlejší charaktery, které ve hře potkáte. Opět jde o již tradičně skvělou a velmi uvěřitelnou práci scénáristy podpořenou animacemi, které tak nějak nasazují laťku pro všechny ostatní o nějaký ten stupínek výše. Vzhledem k tomu, že ve hře je hned několik desítek (možná stovek) hodin mluveného dialogu (mnohdy ve dvou verzích), přičemž mo-cap animace musí mít dobře dvacet hodin – všechny ostatní studia mají zase co dohánět. Ono vůbec po dohrání RDR2 jsem měl pocit, že díky spojení technologie a vyprávění jaké je zde předvedeno, mají hráči stěžující si na demenci AAA studií, které pracují na open-word hrách, v rukou obrovský klacek, na kterém je napsáno „ANO, JDE TO LÉPE!“. A víte co je blbý? GTA5 už před lety bylo oním klackem a doposud se mu vyrovnalo jen mizivé množství her.

Aby nebylo jen u chvály, RDR2 má i několik drobných problémů, jež jsou ale právě díky onomu jinak skoro perfektnímu provedení o to více do očí bijící. Můj hlavní problém jsou zbraně, přesněji řečeno onen fakt, že kdykoliv sednete do sedla, máte skoro jistotu, že váš charakter ty dvě pušky, které máte navolené, zastrčí kamsi do sedlových brašen a nejsou v rychlé volbě k nalezení. Pokud (a to se mi nejednou stalo) se váš kůň splaší, protože vás někdo přepadl, a shodí váz se sedla, zjistíte, že máte v ruce jen své věrné Colty. Což je docela na prd v okamžiku, kdy pumpovací brokovnice by byla ideální odpověď na otravné rednecks. Nevím, kterého idiota v Rockstar napadlo, že tohle je dobrý nápad a že hráči si budou užívat co chvíli navolovat do rychlé volby své oblíbené zbraně. Prostě demence. A nejde mi do hlavy, proč se to ani po tolika stížnostech neopatchovalo. No nic, popojedem.

Druhým problémem jsou někdy animace samotné, respektive nepřesnost v kontextu. Některé akce jsou navolené na stejný čudlík a pokud stojíte příliš blízko u dvou rozdílných aktivit, systém náhodně zvolí jednu z nich – obvykle tu horší, a vy jste v háji. Takhle jsem například chtěl nasednout na koně, jenže nějaké NPC bylo v detekčním rádiu a místo abych se vyhoupl do sedla, jsem chytl nevinného kolemjdoucího za krk, což hra vyhodnotila jako přestupek. Výsledkem pak bylo, že po mě šli policajti, byla na mě vypsána odměna, já zabil dvacet lidí a musel jsem utéct z města. Přitom jsem opravdu chtěl hrát za dobráka.

A v neposlední řadě bych měl problém s inteligencí koně. Většinou je kůň docela v pořádku (byť nechápu, proč se nemůže prostě teleportovat na zavolání někam za má záda a místo toho ten blbec musí fyzicky překonávat celou vzdálenost od místa, kde jsem ho nechal), ale pokud se prodíráte hustějším lesem, nebo jste ve městě, až příliš často jsem to napálil do stromu a já byl katapultován, či mi pod koně skočil civilista a dostal jsem se do „chain of witness“, kdy buď se snažíte umlčet stále se rozšiřující počet civilistů, kteří na vás volají policajty, anebo opět zdrhnete z města, zaplatíte pokutu a až pak se pokusíte vrátit a prodat své těžce nalovené kůže. To bývá opravdu otravné.

Jo a ještě jedna věc, která mě opravdu vytáčela. Stalo se mi to hned několikrát a pokaždé jsem málem něco vzteky rozbil. Dejme tomu, že se rozhodnete ulovit si medvěda, protože chcete mít hezký tábor, nebo nějaký zajímavý upgrade, či prostě nový kabát. Některá zvířata jsou velmi vzácná a najít zvíře s perfektní kožešinou je ještě vzácnější, plus samotný lov je časově náročný a spousta věcí musí jít správně, jinak je kůže znehodnocená a vy můžete začít znovu od píky. Potud všechno v pořádku, protože lov prostě není sranda. Jenže peklo přijde v okamžiku, kdy se vám konečně zadaří, vy ulovíte ono vytoužené zvíře a pak během transportu do tábora, nebo ke kožešináři, se vám něco stane (jste zabiti, lovci odměn vás chytí a tak dále). V tom okamžiku všechny větší kožešiny, které nemáte ve svém báglu prostě zmizí. V ten okamžik mě obvykle málem trefil šlak. Já nevím, hry mají být většinou o zábavě a tohle mi zábavné nepřišlo ani trochu.

Jinak technicky – nemám na co si stěžovat. Hraji na základním PS4 a hra vypadá famózně (byť oči postav mi přijdou v určitém světle poněkud divné) vzhledem k faktu, že jde o rozsáhlou otevřenou hru. Minimum chyb, respektive jen malé, které se dají snadno prominout. Hudební stránka si zaslouží potlesk, protože dokáže navozovat tu správnou atmosféru a těch několik písniček mají říz. J8 nevím, není to dokonalá hra, ale na druhou stranu je vidět, že těch sedm, nebo kolik let, tu je opravdu vidět a že Rockstar prostě umí. Jestli RDR2 bude portováno na další generaci konzolí, tak do něj rozhodně jdu zase. Až tak dobře je to udělané.

RDR2 je důkaz, že pokud vám někdo tvrdí „ale ano, open-word hry od Bugthesdy musí zákonitě být zabugované kvůli samotné velikosti a komplexnosti mechanismů na pozadí“, tak nemá soudnost. RDR2 je důkaz, že i v dnešní hře se dá vydat masivní a dlouhá hra, jež si na sebe vydělá i bez lootboxů a mikrotransakcí prostě proto, že je dobrá a udržuje si svou dobrou pověst. RDR2 je důkaz, že westerny mohou být zajímavým tématem, které je prodejné. RDR2 je důkaz, že navzdory všemu – žijeme ve zlatých herních časech.

9,7/10