pondělí 28. ledna 2019

Recenze: Ace Combat 7 Skies Unknown


Po dlouhých letech, posledním vyloženě nepovedeném skoro-řadovém dílu a dost zvláštním mnoha měsíčním odkladu, tu máme konečně další letadla od Namca. Tak snad to tentokrát udělali správně.


Sérii Ace Combat mám hrozně rád. Pamatuji se jako by to bylo včera, když jsem chodil do místního elektra sledovat rolling demo prvního dílu a slintal jsem jako bernardýn nad dech-beroucí grafikou, nekonečně explozivní akcí a realističností ovládání letounů ve vzduchu. Samozřejmě ze zpětného pohledu hra nemá s realitou skoro nic společného, hratelnost je na dnešní dobu hodně dřevitá a grafika… no, grafika je zkrátka dobová a hlavně díky rozlišení dost zestárla. Ale to nevadí, základy mého fanouškovství byly položeny a přiznám se, že od té doby mě žádné jiné arkádové letouny nebavily jako série Ace Combat.

Od oznámení sedmého dílu jsem tedy velmi trpělivě očekával další informace a bohužel dostal jsem postupem času docela smíšený dojem s tím, co Namco vlastně dělá. Na jednu stranu tu byla pozitivní zpráva, že hra bude obsahovat VR mód a upřímně – na tuhle hru by to vyloženě sedlo. Jenže následně bylo mé nadšení utlumeno faktem, že VR helmu lze použít jen v několika málo misích. Proč, to mi opravdu není jasné, obzvláště, když si autoři vzali hned několik měsíců navíc na „doladění“ a onen VR mód je velmi povedený a funguje skvěle. 



Pozitivní zprávou také bylo, že tento díl se nebude odehrávat z reálném světě (ano, Assault Horizon byl strašný odpad u kterého jsem si co pět minut říkal, nad čím asi tak autoři přemýšleli, když hru dávali dohromady), nebo nebude free to play (Infinity jsem zapnul možná tak dvakrát) a že se autoři vrátí do svého smyšleného světa, ve kterém se nějaká ta válka odehraje odhadem každé dva roky. Jenže mi stačily dvě videa a bylo mi jasné, že autoři jaksi hrají až moc na jistotu a recyklují se zapáleností neo-marxistického veganského eko-aktivisty. Bohužel po dohrání hry si musím sám sobě dát zapravdu. Ta hra skoro nemá jediného kousku originality a to snad ani v rámci vlastní série.

Problém je v tom, že skoro všechny mise byly již k vidění během prvních tří, nebo čtyř dílů, což vzhledem k faktu, že když započítáte všechny možné odbočky a sequely dostanete nějakých sedmnáct (!!!) her, je dost na pováženou. Pro nováčky v sérii je sedmička v tomto ohledu velmi příjemným mixem rozmanitých lokací, misí a aktivit, ale pro veterány? Ani náhodou. Opět tu máme nějakou misi se Stonehenge, byť tentokrát ho bráníte, nikoliv demolujete. Opět tu máme skoro mandatorní misi s průletem skrze kaňon. Opět tu máme misi s vyhýbáním se radarovým stanicím. Opět tu máme misi při které vletíte do tunelu (WUT?), na jehož konci v obrovské místnosti sestřelíte superletadlo. Opět tu máme jakýsi Air-carrier v podobě obrovského samokřídla (boha mu jeho, vždyť to byl boss v prvním dílu!) Opět si kupujete letadla a vylepšení a všechny mise se dají zalétat s čímkoliv – byť chápu, že tohle je arkáda, ale dělat dog-fight s A-10 je přeci jenom trochu přes čáru. A takhle by se dalo pokračovat.


Jistě, ono se toho moc asi nedá vymyslet, když hrajete hru s letadly v hlavní roli, ale pro někoho kdo má doslova všechny Ace Combaty (kromě jednoho DS dílu), co kdy u nás vyšly, to je prostě nuda. Hezká, vyleštěná, dopilovaná, velmi dobře hratelná nuda. O to horší to je, že autoři mohli, ale nezakomponovaly, některé prvky, které by mohly hru ještě trochu více ozvláštnit. Například z nějakého důvodu máte neobsazené všechny čtyři čudlíky na D-padu a přitom by se na ně daly namapovat příkazy pro vašeho wingmana. Nebo neexistující charakter hlavního hrdiny (vás), který je opět mlčícím troubou, což mě osobně strašně leze krkem.

A co je na Ace Combatu 7 nejhorší? Podle mě asi příběh. Autoři na hráče házejí velmi podobně znějící jména zemí se kterými sám nemá nejmenší historickou zkušenost v propleteném o zlomkrk zbrkle běžícím sledu příběhových animací, navíc zhusta doplňované hláškami přes rádio – ideálně během velmi frenetické akce, kdy se o chlup vyhýbáte naváděným raketám, nebo se soustředíte na bombardování pozemních cílů. Pozadí příběhu, vyprávění, motivace – je to strašný bordel a i pro veterány série jde o gordický uzel, ke kterému nemáte nic než takový ten plastikový nůž, co se dává do sady k panence Barbie a jejímu odpolednímu posezení u čaje. 



Problém je v tom, že v onom fiktivním universu, se odehraje nějaká ta světová válka dejme tomu každých pět let a všechny konflikty jsou vyřešené pomocí letadel. Stranou dejme fakt, že letadla sama o sobě válku nevyhrávají. Jsou nesmírně důležitá, bez nich by to v moderním světě nešlo a strana která nemá vzdušnou převahu/dominanci nemá šanci vyhrát konflikt, ale ne, letadla v reálu nejsou to, co válku vyhrává. Jenže tohle je fiktivní vesmír, takže jim jsem ochotný tohle odpustit. Bohužel autoři zkrátka sázejí jeden konflikt za druhým, stejná letadla, stejné mise, jen jiný profil krajiny a jiný rádoby-příběh už přes dvacet let a neobtěžují se s nějakou solidní příběhovou linkou, ustanovit lore světa, historii a a mytologii a je to sakra vidět, protože s každým dílem to je zkrátka větší bordel při kterém hráč prostě vypne mozek, když dojde na animace (které není levné udělat) a jenom se honí za lepším skóre, aby si posléze koupil další generaci Migu, nebo Súčka. Škoda. Kvůli příběhu si tedy sedmičku radši nekupujte.

Dalším problémem, který mi přijde trochu zavánějící penězi, jsou letadla. Mám takový dojem, že těch letadel je na poměry série trochu méně, než je obvyklé a že vzhledem k faktu, že hra má i multiplayer a v minulé instanci si Namco ochutnalo smetany v F2P žánru, že v několika příštích měsících se nám dostane onoho úžasného privilegia si koupit další stroje v DLC. 



Aby bylo jasno, letadel má hra docela dost, jen mi například není jasné, proč tu jsou třeba hned tři varianty F15 (byť ano, v reálném světě jde opravdu o stroje s rozdílnými výkony a určením) se skoro stejnými statistikami, nebo nějakých šest variant Su27-35. Vzhledem k tomu, že co se hratelnosti týče, se všechny letouny chovají více méně stejně (většinu rozdílů lze smazat pomocí zakoupených doplňků) a jediný reálný dopad vaší volby je v počtu zavěšených raket a volby jedné ze tří pro letoun specifických speciálních zbraní (Laser a railgun navzdory své sci-fi-čnosti nemohu doporučit. Zůstaňte radši u klasických raket a bomb) mi to smrdí právě oním mamonem.

Kdyby to bylo na mě, tak bych přidal i více historických letadel – průlet v Mig15 nebo Mig19 v nějaké pro tento letoun mandatorní specifické misi by byl dobrý zážitek. Alca L159, Gloster Meteor, některý stroj z V letky nebo noční stealth bombardovací mise s F117, to by se mi líbilo nesmírně a hned by to zvedlo v mých očích hodnocení hry. Přidat více historií inspirovaných scénářů, nebo zkusit přijít s některými misemi ušitými na míru pro specifické letouny by bylo úžasné, ale místo toho se autoři spokojili s dvacítkou okopírovaných scénářů z předchozích her, použili sadu letounů o kterých věděli, že je budou všichni znát z televize, k tomu splácali příběh, nad kterým člověk buď rezignovaně mávne rukou, nebo si otevře excel a bude se mu snažit příštích několik měsíců dávat smysl, jen aby nakonec zjistil, že je někde na úrovni mexické telenovely. Ach jo!



Ale aby bylo jasno – AC7 je dobrá hra. Vlastně jde o skvělou hru, pokud jste stejně jako já dlouho toužili po něčem co zavání érou PS2 a nesnaží se o nějaké módní hipsterké kravinky, na které pomalu začínám být alergický, protože vydavatelé je dávají do hry anžto jejich konkurence je tam má taky, tak aby náhodou nezaspali dobu, hodí fanoušky kteří sérii podporovali celá ta dlouhá léta přes palubu a zruinují značku jak jen to jde. Ne, AC7 je neskutečný throwback do dávno zapomenuté éry a milostný dopis pro veterány série, přičemž si myslím, že i nováčci se v ní budou rochnit jako prase v bahně. Bohužel právě s oním závanem nostalgie a minulosti přišel i zápach zahnívající lenosti, protože to že něco děláte pro fanoušky neznamená, že do onoho produktu nesmíte vložit něco nového.

AC7 vypadá skvěle, hraje se skvěle, zní… no, hudba zní skvěle, rádio zní skvěle, letouny tradičně nemají se zvukem proudových motorů nic společného, protože v reálu přes ně zkrátka neslyšíte vůbec nic. Dvacítka misí v singlu, něco málo ve VR, vyvážená obtížnost, prověřená hratelnost, spousta ptákovin po dohrání k otevření (na první průlet zkrátka nemáte dost peněz, abyste si koupili všechno, plus bonusy za maximální skóre) a multiplayer na který jsem již tradičně ani nesáhnul (na druhou stranu, kdyby hra měla co-op jako měly PSP díly… hmmm), jednak protože mě obecně netankuje a za druhé, protože v pátek vyšel Resident Evil 2 (taky takový throwback – co se to s herním světem děje?), ale někoho bavit asi bude. Dohromady jde o velmi slušný produkt, který mohu s klidným srdcem doporučit každému, kdo má rád arkádovější létání (je mi jasné, že milovníci simulátorů dostanou z téhle hry osypky), jen jako veterán mám zkrátka vztek, že se autoři, potažmo vydavatel opět, znovu, zase a tudíž opakovaně nesnažili moc inovovat ve správném směru a hráli na jistotu. A tím míním až moc na jistotu – měli si vzít příklad z poslední Valkyrie. Na druhou stranu, hra taky mohla dopadnout jako nechvalně známý Assault Horizon, takže vlastně dobrý…

7,5/10

Žádné komentáře:

Okomentovat