Po dlouhých letech, posledním vyloženě nepovedeném skoro-řadovém dílu a dost zvláštním mnoha měsíčním odkladu, tu máme konečně další letadla od Namca. Tak snad to tentokrát udělali správně.
Sérii Ace Combat
mám hrozně rád. Pamatuji se jako by to bylo včera, když jsem
chodil do místního elektra sledovat rolling demo prvního dílu a
slintal jsem jako bernardýn nad dech-beroucí grafikou, nekonečně
explozivní akcí a realističností ovládání letounů ve vzduchu.
Samozřejmě ze zpětného pohledu hra nemá s realitou skoro nic
společného, hratelnost je na dnešní dobu hodně dřevitá a
grafika… no, grafika je zkrátka dobová a hlavně díky rozlišení
dost zestárla. Ale to nevadí, základy mého fanouškovství byly
položeny a přiznám se, že od té doby mě žádné jiné arkádové
letouny nebavily jako série Ace Combat.
Od oznámení
sedmého dílu jsem tedy velmi trpělivě očekával další
informace a bohužel dostal jsem postupem času docela smíšený
dojem s tím, co Namco vlastně dělá. Na jednu stranu tu byla
pozitivní zpráva, že hra bude obsahovat VR mód a upřímně –
na tuhle hru by to vyloženě sedlo. Jenže následně bylo mé
nadšení utlumeno faktem, že VR helmu lze použít jen v několika
málo misích. Proč, to mi opravdu není jasné, obzvláště, když
si autoři vzali hned několik měsíců navíc na „doladění“ a
onen VR mód je velmi povedený a funguje skvěle.
Pozitivní zprávou
také bylo, že tento díl se nebude odehrávat z reálném světě
(ano, Assault Horizon byl strašný odpad u kterého jsem si co pět
minut říkal, nad čím asi tak autoři přemýšleli, když hru
dávali dohromady), nebo nebude free to play (Infinity jsem zapnul
možná tak dvakrát) a že se autoři vrátí do svého smyšleného
světa, ve kterém se nějaká ta válka odehraje odhadem každé dva
roky. Jenže mi stačily dvě videa a bylo mi jasné, že autoři
jaksi hrají až moc na jistotu a recyklují se zapáleností
neo-marxistického veganského eko-aktivisty. Bohužel po dohrání
hry si musím sám sobě dát zapravdu. Ta hra skoro nemá jediného
kousku originality a to snad ani v rámci vlastní série.
Problém je v tom,
že skoro všechny mise byly již k vidění během prvních tří,
nebo čtyř dílů, což vzhledem k faktu, že když započítáte
všechny možné odbočky a sequely dostanete nějakých sedmnáct
(!!!) her, je dost na pováženou. Pro nováčky v sérii je sedmička
v tomto ohledu velmi příjemným mixem rozmanitých lokací, misí a
aktivit, ale pro veterány? Ani náhodou. Opět tu máme nějakou
misi se Stonehenge, byť tentokrát ho bráníte, nikoliv demolujete.
Opět tu máme skoro mandatorní misi s průletem skrze kaňon. Opět
tu máme misi s vyhýbáním se radarovým stanicím. Opět tu máme
misi při které vletíte do tunelu (WUT?), na jehož konci v
obrovské místnosti sestřelíte superletadlo. Opět tu máme jakýsi
Air-carrier v podobě obrovského samokřídla (boha mu jeho, vždyť
to byl boss v prvním dílu!) Opět si kupujete letadla a vylepšení
a všechny mise se dají zalétat s čímkoliv – byť chápu, že
tohle je arkáda, ale dělat dog-fight s A-10 je přeci jenom trochu
přes čáru. A takhle by se dalo pokračovat.
Jistě, ono se toho
moc asi nedá vymyslet, když hrajete hru s letadly v hlavní roli,
ale pro někoho kdo má doslova všechny Ace Combaty (kromě jednoho
DS dílu), co kdy u nás vyšly, to je prostě nuda. Hezká,
vyleštěná, dopilovaná, velmi dobře hratelná nuda. O to horší
to je, že autoři mohli, ale nezakomponovaly, některé prvky, které
by mohly hru ještě trochu více ozvláštnit. Například z
nějakého důvodu máte neobsazené všechny čtyři čudlíky na
D-padu a přitom by se na ně daly namapovat příkazy pro vašeho
wingmana. Nebo neexistující charakter hlavního hrdiny (vás),
který je opět mlčícím troubou, což mě osobně strašně leze
krkem.
A co je na Ace
Combatu 7 nejhorší? Podle mě asi příběh. Autoři na hráče
házejí velmi podobně znějící jména zemí se kterými sám nemá
nejmenší historickou zkušenost v propleteném o zlomkrk zbrkle
běžícím sledu příběhových animací, navíc zhusta doplňované
hláškami přes rádio – ideálně během velmi frenetické akce,
kdy se o chlup vyhýbáte naváděným raketám, nebo se soustředíte
na bombardování pozemních cílů. Pozadí příběhu, vyprávění,
motivace – je to strašný bordel a i pro veterány série jde o
gordický uzel, ke kterému nemáte nic než takový ten plastikový
nůž, co se dává do sady k panence Barbie a jejímu odpolednímu
posezení u čaje.
Problém je v tom,
že v onom fiktivním universu, se odehraje nějaká ta světová
válka dejme tomu každých pět let a všechny konflikty jsou
vyřešené pomocí letadel. Stranou dejme fakt, že letadla sama o
sobě válku nevyhrávají. Jsou nesmírně důležitá, bez nich by
to v moderním světě nešlo a strana která nemá vzdušnou
převahu/dominanci nemá šanci vyhrát konflikt, ale ne, letadla v
reálu nejsou to, co válku vyhrává. Jenže tohle je fiktivní
vesmír, takže jim jsem ochotný tohle odpustit. Bohužel autoři
zkrátka sázejí jeden konflikt za druhým, stejná letadla, stejné
mise, jen jiný profil krajiny a jiný rádoby-příběh už přes
dvacet let a neobtěžují se s nějakou solidní příběhovou
linkou, ustanovit lore světa, historii a a mytologii a je to sakra
vidět, protože s každým dílem to je zkrátka větší bordel při
kterém hráč prostě vypne mozek, když dojde na animace (které
není levné udělat) a jenom se honí za lepším skóre, aby si
posléze koupil další generaci Migu, nebo Súčka. Škoda. Kvůli
příběhu si tedy sedmičku radši nekupujte.
Dalším problémem,
který mi přijde trochu zavánějící penězi, jsou letadla. Mám
takový dojem, že těch letadel je na poměry série trochu méně,
než je obvyklé a že vzhledem k faktu, že hra má i multiplayer a
v minulé instanci si Namco ochutnalo smetany v F2P žánru, že v
několika příštích měsících se nám dostane onoho úžasného
privilegia si koupit další stroje v DLC.
Aby bylo jasno,
letadel má hra docela dost, jen mi například není jasné, proč
tu jsou třeba hned tři varianty F15 (byť ano, v reálném světě
jde opravdu o stroje s rozdílnými výkony a určením) se skoro
stejnými statistikami, nebo nějakých šest variant Su27-35.
Vzhledem k tomu, že co se hratelnosti týče, se všechny letouny
chovají více méně stejně (většinu rozdílů lze smazat pomocí
zakoupených doplňků) a jediný reálný dopad vaší volby je v
počtu zavěšených raket a volby jedné ze tří pro letoun
specifických speciálních zbraní (Laser a railgun navzdory své
sci-fi-čnosti nemohu doporučit. Zůstaňte radši u klasických
raket a bomb) mi to smrdí právě oním mamonem.
Kdyby to bylo na mě,
tak bych přidal i více historických letadel – průlet v Mig15
nebo Mig19 v nějaké pro tento letoun mandatorní specifické misi
by byl dobrý zážitek. Alca L159, Gloster Meteor, některý stroj z
V letky nebo noční stealth bombardovací mise s F117, to by se mi
líbilo nesmírně a hned by to zvedlo v mých očích hodnocení
hry. Přidat více historií inspirovaných scénářů, nebo zkusit
přijít s některými misemi ušitými na míru pro specifické
letouny by bylo úžasné, ale místo toho se autoři spokojili s
dvacítkou okopírovaných scénářů z předchozích her, použili
sadu letounů o kterých věděli, že je budou všichni znát z
televize, k tomu splácali příběh, nad kterým člověk buď
rezignovaně mávne rukou, nebo si otevře excel a bude se mu snažit
příštích několik měsíců dávat smysl, jen aby nakonec
zjistil, že je někde na úrovni mexické telenovely. Ach jo!
Ale aby bylo jasno –
AC7 je dobrá hra. Vlastně jde o skvělou hru, pokud jste stejně
jako já dlouho toužili po něčem co zavání érou PS2 a nesnaží
se o nějaké módní hipsterké kravinky, na které pomalu začínám
být alergický, protože vydavatelé je dávají do hry anžto
jejich konkurence je tam má taky, tak aby náhodou nezaspali dobu,
hodí fanoušky kteří sérii podporovali celá ta dlouhá léta
přes palubu a zruinují značku jak jen to jde. Ne, AC7 je
neskutečný throwback do dávno zapomenuté éry a milostný dopis
pro veterány série, přičemž si myslím, že i nováčci se v ní
budou rochnit jako prase v bahně. Bohužel právě s oním závanem
nostalgie a minulosti přišel i zápach zahnívající lenosti,
protože to že něco děláte pro fanoušky neznamená, že do onoho
produktu nesmíte vložit něco nového.
AC7 vypadá skvěle,
hraje se skvěle, zní… no, hudba zní skvěle, rádio zní skvěle,
letouny tradičně nemají se zvukem proudových motorů nic
společného, protože v reálu přes ně zkrátka neslyšíte vůbec
nic. Dvacítka misí v singlu, něco málo ve VR, vyvážená
obtížnost, prověřená hratelnost, spousta ptákovin po dohrání
k otevření (na první průlet zkrátka nemáte dost peněz, abyste
si koupili všechno, plus bonusy za maximální skóre) a multiplayer
na který jsem již tradičně ani nesáhnul (na druhou stranu, kdyby
hra měla co-op jako měly PSP díly… hmmm), jednak protože mě
obecně netankuje a za druhé, protože v pátek vyšel Resident Evil
2 (taky takový throwback – co se to s herním světem děje?), ale
někoho bavit asi bude. Dohromady jde o velmi slušný produkt, který
mohu s klidným srdcem doporučit každému, kdo má rád arkádovější
létání (je mi jasné, že milovníci simulátorů dostanou z téhle
hry osypky), jen jako veterán mám zkrátka vztek, že se autoři,
potažmo vydavatel opět, znovu, zase a tudíž opakovaně nesnažili
moc inovovat ve správném směru a hráli na jistotu. A tím míním
až moc na jistotu – měli si vzít příklad z poslední Valkyrie.
Na druhou stranu, hra taky mohla dopadnout jako nechvalně známý
Assault Horizon, takže vlastně dobrý…
7,5/10
Žádné komentáře:
Okomentovat