Recenze: Kingdom Come Deliverance

Středověk neskončil, středověk trvá... virtuálně.

Napsat recenzi na KCD mi trvalo neskutečných rok a půl. Ne že bych ji nechtěl napsat, nebo že bych byl tak líný (což obecně jsem, ale ne v tomto případě), ale prostě proto, že jelikož nejsem členem žádné redakce a nic mě netlačilo hru dojet v nějakém o zlomkrk časovém limitu, prostě jsem hru odložil a skoro rok na ni nesáhl. A ne proto, že by se mi hra nelíbila, právě naopak, ale měl jsem k tomu několik jiných důvodů.

Tak předně hra v době launche, kdy jsem ji koupil, byla v neskutečně prasáckém stavu. Hrál jsem na základní verzi PS4 a občas jsem si říkal, že bych snad měl poslat svou kopii zpět do Warhorse Studio a požadovat peníze zpět. Nebylo to na úrovni her od Bugthesdy, ale některé chyby byly prostě skoro až gamebreaking. 

Měl jsem případ s poškozeným save a tudíž ztrátou dobrých tří hodin – částečně moje chyba, protože v začátcích jsem neměl moc sejvovice (nutná pro ukládání), plus jsem se tolik ponořil do hraní, že jsem zapomněl si sem tam uložit. Když se potom stala ona chyba, málem mi vytekly nervy, protože ona část hry kdy se mi to stalo, byla dost obtížná. Občas jsem přijel do menších aglomerací a dvě třetiny textur se odmítly nahrát, takže najít dveře a promluvit si s NPC uvnitř budovy, byl poněkud problém, přičemž jediné co pomohlo, bylo odjet někam hodně daleko, počkat a pak sevrátit a modlit se za pozitivní výsledek. Problémy s LOD, kdy opravdu stačí vjet tryskem na koni do města a hra vypadá jako z PS2, přičemž nahrávání lepčích textur trvá asi týden. Clipování textur na oblečení, mizející části oblečení, NPC zaboření v objektech, sem tam NPC stojící v cestě blokující přístup do/z budov, detekce kolizí sem tam haprovala a v jednom případě mi hra dokonce odmítla detekovat zásahy zbraní, takže ač jsem vizuálně masakroval svého protivníka, jemu to nic neubíralo a protože v dané chvíli daný souboj byl nezbytně nutný k vlastnímu spuštění questu, prostě nešlo pokračovat, dokud jsem nepoužil předchozí save (tohle se mi stalo jen dvakrát naštěstí). 

Zkrátka ta hra je technicky prasárna a právě jeden z takových bugů, kdy jsem si omylem zastřelil koně a hra odmítla potvrdit jeho status jako buď mrtvý a tudíž si jít koupit nového, nebo živý a tudíž si ho přivolat, mě tak namíchla, že jsem hru odložil a věnoval se něčemu jinému (myslím, že to tenkrát bylo Far Cry, nebo Yakuza). A jakmile jsem hru jednou odložil, nějak jsem se k ní moc nevracel, protože zkrátka bylo co hrát a já pořád doufal v nějakých spásný patch, který hru dá konečně dohromady. Načež byly oznámeny DLC a já si řekl, že si prostě počkám, až všechna vyjdou a budu to mít všechno na jedné hromádce. Nutno podotknout, že toto se stalo po nějakých čtyřiceti hodinách strávených ve hře a po vydání posledního DLC a pokračování, to bylo dohromady přinejmenším dalších padesát hodin. Takže, něco na té hře asi bude.

Toen první moment, kdy mě KCD opravdu dostalo, bylo když jsem se konečně vymotal z počáteční kapitoly a šel do lesa. Bylo časné odpoledne, sluníčko pražilo jako o život, tráva šustila pod nohama, já zaplul mezi stromy blízkého lesíka, viděl hopsajícího králíka, šumění listí ve větvích stromů, které důvěrně znám, přirozený ambient a zvuky ptactva a já si prostě řekl „kurva jsem doma“… Už dlouhá léta žiji v Anglii a tohle prostě zahrálo na nostalgickou strunu tam mocně, až mi to málem hrklo slzy do očí, protože na malém městě, ve kterém jsem vyrůstal, máme přesně takové lesy hned za rohem. Tak masivní dojem „jsem tam“ a pocit reálna, jsem zažil jen u velmi málo her, pokud vůbec kdy tak silně.

Většina open-word her si v jistém smyslu podráží nohy ve snaze nabídnout hráči co největší variabilitu prostředí a tak například v sérii Far Cry (ne v druhém dílu) se dá najít na několika čtverečních kilometrech všechno od pouště, přes Alpy až k Amazonii a je to tak trochu přehnaně na hlavu, protože v realitě to je tak, že charakter krajiny se na tak malém plácku až tak radikálně nemění (obvykle), takže pokud se autoři snaží přesvědčit hráče o „reálnosti“ své hry, jaksi selhávají na celé čáře. KCD oproti tomu, právě díky jisté uniformnosti, kdy máte pár čtverečních kilometrů české kotliny a tím to hasne, dokázalo přinést onen pocit, že takhle to doopravdy je a i přesto, nebo právě proto, to je krásné.

Neznamená to, že by v krajině KCD nebyla variabilita. Sázavsko je krásný kus země, kdo tam žije mi jistě dá zapravdu a i na těch několika čtverečních kilometrech se dá najít docela veliká diverzita v biomech a krajinných zvláštnostech. Je mi jasné, že autoři z důvodu technických restrikcí museli trochu smrsknout reálné vzdálenosti mezi městy a vesničkami, ale i ty jinak docela reálně odpovídají jak jejich současné lokace od sebe leží daleko. Výsledkem je, že se dá z jedné vesnice dojít do druhé v docela rozumném čase i pěšky, mezi nimi je dost místa na sem tak nějaké to přepadení, pocestného, miniquest, nebo prostě jenom kochání krajinou a jejich počet je tak akorát na to, aby člověk měl dobrý pocit z počtu lokací, dost věcí k objevování a přitom to nebylo nesmyslně nahuštěno jako v Oblivionu, kdy lokace byly na sebe neskutečně naplácané a přesto například císařská posádka hlavního města nebyla schopna vyčistit prťavý dungeon ležící deset metrů za hradbami, protože byl prostě „moc daleko“. Ach jo.

S tím se pojí herní náplň. Henry, hlavní hrdina, není ten nejhlavnější, nejsilnější a nejbocrovatější borec jakého jste kdy viděli, pokud hrajete obvyklá RPG. V nich váš hrdina obvykle má za úkol tak nějak zachránit svět, nabrat tolik schopností, že jednou ranou pěstí zabije draka a na zastavení invazní armády mu stačí se postavit na kopec a máchat třímetrovým mečem. V KCD je Henry spíš takovým akčnějším detektivem, protože velikou většinu úkolů se dá vyřešit vyptáváním se okolo, špehováním, nějakou tou krádeží, případně nožem mezi žebra, když oběť blaženě spí. Jen velmi zřídka po vás mise vyžaduje vykydlit větší počet nepřátel najednou a i když se to občas stává, a hra má připravené některé větší davové scény, je to spíše výjimka, než pravidlo.

Ono to vyplývá hlavně z toho, že autoři se jaksi snažili o značnou míru realističnosti v co největším možném počtu aktivit a soubojový systém k nim rozhodně patří. Šermování v prvním pohledu byl, je a asi vždy bude dost problém. Ono se to dá obejít namapováním jednoho tlačítka pro rychlý a druhého pro silný úder a dál se tím moc nezabývat, protože se o zbytek postará Random Number Geterator (TM) běžící na pozadí hry. Jenže ve Warhorse se pokusili o poněkud komplexnější přístup, kdy do značné míry ovládáte trajektorii zbraně, hodně se tu pracuje se staminou, AI se s vámi nemazlí, protože má úplně stejné možnosti jako vy a vaše schopnost bojovat proti vícero nepřátel je dost tristní, protože jaksi nemáte oči všude a nelze vykrýt všechno – obzvláště ne rány zezadu. A to mi ani nechtějte začínat o tyčových zbraních a psech, kteří byly přidáni v posledním DLC (psy myslím, ne tyčové zbraně). Řeknu vám, je jedno jak dobré brnění máte, pokud na vás vyskočí v noci čtyři vidláci, z nichž dva mají dlouhé halapartny a k tomu ještě psa. Přes jeden úsek temného lesa jsem se pokoušel probojovat šestkrát a vždy si mě dali k snídani. Oni ti Husité nebyli blbci a věděli jak bojovat.

Každopádně do jisté míry platí, že KCD není bojové RPG, ale spíše příběhové RPG, protože se obecně vyplatí si prokecnout všechna NPC, investovat do charismy a inteligence a boj si nechávat jako až poslední možnost, jelikož mnohdy stačí jedna blbá sada úderů a můžete nahrávat pěkný kus hry znovu. Což se mi vlastně docela líbilo. Hodně lidí si před oním rokem stěžovalo, že ukládací systém je příliš drakonický. Ano, je, ale pro lidi, kteří byly zvyklý na ukládání na savepointech a kolikrát ještě za pomocí nějakého limitovaného zdroje, jako například pásky do psacího stroje, je tohle vlastně docela normální. Prostě hrajete opatrně, dáváte si pozor na to co děláte, co říkáte a pokud vidíte vepředu více než tři nepřátele, radši je obejdete, protože hlavně v začátku, kdy vaše brnění není z nejlepších a váš bojový skill ne až tak vybroušený, je pravděpodobnost potupné smrti velmi vysoká. Plus lukostřelba, která by mohla problém přesily rozumě řešit, taky není nejjednodušší – stejně jako v reálném životě. Kdo by si to pomyslel, že?

Struktura misí je pak díky tomu i docela komplexní a větvená. Ono to sice v základu je obvykle „jdi někam, promluv si s lidmi, něco přines/zabij/vytvoř, vrať se hlásit progres“, ale celá šablona se mnohdy příjemně komplikuje osobními zájmy NPC se kterými interagujete, sem tam zvraty v questu, nebo snahou tak nějak být člověkem, který jedná v nejlepším zájmu svého pána, který není hrabivá svině a tak se snažíte i vy starat o jeho poddané a tudíž konat dobro, takže i jednoduchý vedlejší quest se může protáhnout na několik hodin. Plus do toho musím připočítat onen pozitivní fakt, že drtivá většina questů má vícero řešení, nebo zakončení a opět drtivá většina není stupidní, nebo neuspokojivá (byť quest s třemi ženami z vesnice, co se zhulákaly v lese halucinogenní mastí aplikovanou na choulostivá místa, mě mimořádně naštval, protože ani po šesti pokusech ho skončit pozitivně pro všechny zúčastněné strany, neskončil dobře – přitom by mohl, tu možnost tam vidím, ale scénárista si usmyslel, že ne, že to za každou cenu musí skončit pro nějakou stranu negativně).

Questů, těch větších i menších je zde hodně a obvykle jsou i dobře a rozumě napsány, jen bych radil, bych je hráči hráli jeden za druhým. V jiných hrách mám obvykle zvyk nabrat co největší množství questů a pak je v dané lokaci plnit najednou, protože courat se po rozlehlé mapě jen abych přinesl bábě tři jablka a pak se coural zpět, protože dědek chce hrušky, není moje představa o zábavě. V KCD se to občas nemusí vyplatit, protože některé questy jsou časově omezené, kdy vám NPC vyloženě řekne, abyste někde byly v určitou dobu, takže když mezitím místo čekání plníte nějaký jiný quest s tím, že to je v cajku a můžete se k němu vrátit třeba až za týden herního času, tak ne, takhle to nefunguje a můžete přijít o podstatnou část prvního úkolu. Obvykle s tím hra počítá a buď vám dá náhradní řešení, nebo daná část questu není signifikantní pro celkový progres, ale je to otrava.

Autoři se obecně snažili držet docela při zemi a reality kde to šlo, takže i co se questů týče, nebudete řešit onu invazi Kumánů do království (byť jde o podstatnou část důvodu, proč se Henrymu děje to co se mu děje), nebo nebudete zachraňovat celičký svět od nepředstavitelného zla. Jste synek místního kováře ve službách lenního pána ve středověké Bohemii, takže něco takového čekat by bylo čiré fantasy. Ne, v KCD jde o přízemní, reálné situace s přízemními reálnými řešeními a to je na tom to skvělé, protože takových her je velmi málo. Samozřejmě to sebou přináší i dost omezení a v některých případech i dost komplikací na nechtěné straně, respektive části hry jsou těžší, nebo více náročně, než jak jsme zvyklý, ale KCD je stejně dělaná pro hard-core fanoušky, takže co. 

Hrozně se mi líbil hudební doprovod a celkové ozvučení hry. Hra nemá český dabing, ale to jsem ani nečekal a jsem spokojený s českými titulky (ty tam nebýt, u hry od českého studia, teprve pak bych pozvedl obočí) a zvolenými dabéry. Henry mi po čase docela přirostl k srdci, hlavní postavy v čele s Pánem Rackem Kobylou v čele byly skvělé a jediné na co by se asi dalo trochu stěžovat, byl počet dabérů u NPC, což se ale jaksi dá omluvit budgetem a počtem postav. Plus je trochu komické poslouchat během soubojů, jak se mísí nadávky v angličtině, spolu s názvy genitálií a dalšími slovy v Češtině, protože jsou vyslovovány lidmi, kteří evidentně nejsou rodilými mluvčími. Ale budiž, i to potěšilo a beru to jako spíše osvětu pro hráče ze zahraničí.

Zmínit se musím trochu i o čtyřech DLC, které se za onen rok urodily. Popravdě řečeno, první dvě jsou tak trochu do počtu a sice přidávají pár hodin obsahu, ale nejde o nikterak skvostný obsah. Je mi to líto, ale pokud si nekoupíte DLC o stavbě vesnice, nebo dobrodružství mladého Pána Ptáčka, o moc nepřijdete. Třetí DLC o bandě žoldnéřů, jež si Pán Racek najme a vy jim děláte průvodce, mělo rozhodně větší potenciál a i jsem se u něj příjemně bavil, plus jsem z něj dostal nejlepší možné brnění (u kterého z nějakého důvodu nejde zvednout hledí, takže to při rozhovorech vypadá dost blbě), ale i to mohlo mít trochu větší dopad. To nejlepší DLC, které pokud to s KCD myslíte vážně, si opravdu musíte pořídit je to poslední – Women´s Lot. Nejenom že je docela dlouhé a můžete v něm hrát i za jinou postavu, přičemž příběh onoho DLC questu patří mezi ty nejlepší v celé hře, ale dostanete i zvířecího společníka, který se hlavně v boji dost hodí.

Sumasumárum – Kingdom Come je hodně unikátní hra, která i přes dodnes prasáckou technickou stránku, jež i po více než roce do značné míry přetrvává (hru jsem dohrál na PS4 Pro a jediné co se citelně zlepšilo byla plynulost framerate), rozhodně zaslouží pozornost, protože jednak vypadá naprosto úžasně a zatraceně povědomě a pak také protože to je RPG jaké se jen tak nevidí. Hra je to dlouhá, se spoustou obsahu, jež ospravedlní svou cenu v každém případě. Soubojový systém, který se pokusil o něco jiného, než jen tupé dvoučudlíkové schéma a do značné míry i uspěl. Dobře napsané inteligentní questy, zajímavé postavy a vedlejší podpůrné systémy, jež zase o trochu posunuly hry směrem k realitě.

KCD není AAA hra. Na to jí schází budget a věřím tomu, že kdyby měli autoři za sebou zdroje od velikého publishera, určitě by hra vypadala více vyleštěně. Na druhou stranu pevně věřím, že by vyšla ve srovnání se současnou hrou osekaná o mnohé funkce a vlastnosti a byla by to pravděpodobně další mainstreamová srajda. Takže ne, KCD není AAA hra, je to jenom „A“, to znamená hra s potenciálem, vzhledem a hratelností, jakou nabízejí velicí vydavatelé, ale ne tak úplně. A právě díky tomu si KCD může dovolit nejít vyšlapanou cestičkou, vzít na sebe risk a zkusit něco jiného, něco co vydavatelé shledali jako komerčně nevýhodné, a přesto uspět. Pokud se rozhodnete koupit si KCD, budete frustrováni nesmyslně těžkým soubojákem, běháním po krajině v nekonečné šňůře slepičko-kohoutkovských úkolů a nutností se pomalu a jistě učit úplně všechno od základu, protože na začátku je Henry naprosto nepoužitelný ťulda. Ale pak to tak nějak záhadně klikne dohromady a hra funguje na jedničku. A to se cení. Výsledek? Kdyby bylo KCD technicky lepší, klidně bych dal i devítku.

8,1/10

P.S.

Těsně předtím, než jsem se vrátil ke KCD (po vydání posledního DLC), jsem hrál a dohrál Mass Effect: Andromeda. Andromeda je na tom technicky v mnoha směrech lépe, ale návrat do KCD ukázalo, jak častokrát tupá je produkce velkovydavatelů. Vím, že se tyhle hry moc srovnávat nedají, ale KCD jako hra sama o sobě zkrátka funguje mnohem lépe a je zábavnější. A o tom to myslím je.