Kdo by neměl rád rozšmelcované nácky!
Kdybych měl
definovat tuhle konzolovou generaci nějakou hrou, ke které se
spokojeně vracím znovu a znovu, asi by to byl Wolfenstein: The New
Order. MachineGames tenkrát udělali svého druhu mistrovské dílo
(možná ne pro všechny) a spolu s Titanfall 2 ukázaly ostatním
studiím, jak by se to asi tak mělo dělat. A pak se něco stalo.
Nevím co, jak a proč, ale něco špatného se v MachineGames stalo
a každá další hra v sérii, která od nich vyšla, byla o trochu
horší, až jsme se dopracovali k Youngblood…
Do jisté míry je
Youngblood zábavná věc – ono totiž většina her, které
hrajete v kooperaci jsou už principiálně zábavnější. Jenže i
to má své úskalí a nemám pocit, že by se z Youngblood stal
takový kultovní hit, jako svého času z Left4Dead. Když mi v
pátek přišla hra poštou, dal jsem jí pár hodin a dokonce jsem
si říkal, že to je docela zábavné. Střílení fungovalo,
nepřátelé jsou zajímavý, prostředí (paluba masivního
Zepelínu) pěkné, grafika obstojná a, no, prostě to byl Wolf,
takže nač si stěžovat že? V sobotu jsem se spojil s kamarádem,
který si stáhnul trial, pozval jsem ho a společně jsme jeli
několik hodin. To samé v neděli až do posledního souboje, který
nám ale prostě vůbec nešel. Zabil jsem ho sám druhý den a třetí
den jsme jeli tu samou poslední misi, aby i kamarád měl
příležitost vidět poslední filmeček… který z nějakého
důvodu není v replay misi přítomen. Nechápu.
BTW: Proč většina
her nenabízí nějaký Theater mód mi naprosto uniká.
Někdy kolem druhého
dne společného hraní jsme se shodli, že té hře něco chybí a
že do dokonalosti má více než daleko. A jakmile si člověk udělá
podobný dojem, hned na něj začnou vyskakovat chyby a designová
rozhodnutí, jež pak nelze nevidět. Takže sem s nimi.
Postavy a příběh
jsou prostě děs. Hrát za sestry B.J. Blaskowitze není špatný
nápad a s kooperací je vyloženě skvělý, a ani by mě nevadilo,
že sestry jsou na začátku naprosté krávy jak chováním, tak i
osobnostmi, ale vadí mi, že i přes neskutečná jatka, která se
na obrazovce odehrávají, hrůzy nekončící druhé světové a tak
dále, tu není ani ždibíček posunu v jejich osobnostech –
naprosto žádný vývoj, který by je udělal více dospělé a
zajímavější. Ony prostě berou výlet do okupované Paříže
jako jedno odpoledne v nákupním středisku a jak začaly jako
nesnesitelné krávy, tak i tak skončily. V New Orderu B.J. prošel
vývojem osobnosti, věci, které se mu děly byly řádně
okomentovány a my věděli, co se mu děje v hlavně a i tím byla
ta hra tolik zajímavá. V Youngblood se nic takového neděje.
Sestry pobíhají po
bojišti, řvou na sebe jak skvělé je střílet nácky a jak cool
obě jsou a po zabití hlavního bossáka jediné co dostanete, je
dvouminutová meditace o tom, co asi tak dělají jejich alternativní
verze v alternativním vesmíru bez nacistického Německa zrovna teď
a pak se to zase zvrhne v „Yeah!, Let´s go killing nazis like
there is no tommorow“. Facepalm.
Asi to je způsobené
tím, že hra je míněna jako taková jednohubka na dva večery, u
které se pár lidí pobaví a pak ji zapomenou. Proč si plácat
játra s nějakou psychologií a vývojem postav, když celá ta
konstrukce slouží jen jako jakýsi důvod k mačkání spouště na
nepřátele, jež ani současná SJW atmosféra nemůže jednoduše
hystericky bránit, jakože mají práva a kdesi cosi. Náckové jsou
stále fair game zdá se. Jenže to je právě to. Když máte hru
jako New Order ve vašem rodném listu, tak jaksi očekáváte něco
víc, což jsem bohužel nedostal. Kdyby hry vyšla jako bonus k
dejme tomu Wolfenstein: The Mad Behemoth (Hilter killing edition),
neřeknu ani popel, ale takhle samostatně...
Dalším problémem
je rozmanitost prostředí. Paříž po třiceti letech Nacistické
vlády je fajn nápad, ale pokud se ptáte mě, tak by to chtělo
ještě něco víc. Třeba trochu venkova, možná level v Alpách,
návrat na Měsíc a tak dále. Takhle tu máme jen tři druhy
prostředí – kanály, ulice v různém stavu destrukce a hi-tech
laboratoře v monstrózních věžích Brother 1-3, kde se odehrává
většina bossfightů. Pokud máte v úmyslu jen jít po tom co
autoři velkomyslně považují za příběh, dostanete se na konec
za pár hodin a moc to nevadí. Koneckonců hra je už v základu o
třetinu levnější, než většina titulů dneska a vsadím něčí
boty, že do dvou týdnů to půjde pod pět stovek.
Jenže pokud chcete
využít té trochy RPG co ve hře je, získat nějaká ta vylepšení
pro svou postavu a zbraně, nezbude vám, než se neustále vracet do
stejného prostředí ve snaze plnit těch několik málo zadání
stále dokola a dokola. A protože jste stále jen v Paříži
skládající se z několika málo čtvrtí, pocit opakující se
nudy hrozí nastoupit nepříjemně rychle. Trochu pomáhá, že
nepřátelé levelují s vámi, takže i přes větší množství HP
a brnění, lepší a smrtonosnější zbraně a vícero bonusů za
zbraňové sety, enemáci jsou stále výzvou. Bohužel to ale také
znamená, že po dvaceti hodinách máte pocit „proč já si tady
plácám játra, když oproti nepříteli nezískám jednoznačnou
výhodu?“.
Samozřejmě chápu,
že autolevelování nepřátel je nezbytně nutné (?) u podobného
druhu her, ale od Wolfensteina člověk tak nějak očekává spíše
cestu se zvyšující se náročností, nikoliv arénu, kde ať
uděláte co uděláte, nepřítel je s vámi na stejném levelu. Ale
to říkám já, který nemá moc rád The Elder Scrolls, takže si
to přeberte.
Vůbec celý ten RPG
systém je postavený jako vcelku solidní end-game content, který
vydrží klidně i třicet hodin, než budete mít všechno. Což je
hrozně fajn. Bohužel vzhledem k tomu, že se pohybujete v kruzích
na stejném, docela malém místě a bez nějaké variability v
zadání misí, přijde vám to hrozně rychle jako strašný grind.
Každá zbraň dostává bonusy k poškození podle toho, na jakém
levelu je. Leveluje se zabíjením nácků onou zbraní – velmi
jednoduché, což oceňuji. Takže například abyste měli nejvyšší
desátý level u zbraně, musíte s ní zabít dejme tomu osm set
nácků. To si vynásobte počtem zbraní ve hře a vyjde vám buď
vysoká přidaná hodnota end-game contentu, nebo neskutečný grind
do kterého se vám nebude moc chtít. Je to na vás. Osobně jsem na
chvíli spadl do oné grindovací pasti, protože k tomu se vám váží
ještě bonusy za upgrady – pokud máte na zbrani tři upgrady od
jedné společnosti, dostanete další procenta poškození a k tomu
tu jsou bonusová procenta plynoucí z vašeho celkového levelu. Ono
se to nezdá, ale je dost návykové sledovat, jak tyhle čísílka
postupně naskakují.
Kdyby hra měla více
prostředí a rozmanitější úkoly, vůbec bych si nestěžoval,
ale to by znamenalo asi i lepší příběh a tak dále. Jedno s
druhým, jak se říká. Jenže nic z toho hra nemá a zaplať pán
bůh, že mikrotransakce, které jsou přítomny, jsou opravdu jen
kosmetické (byť si můžete koupit boost na deset minut, kdy vám
padá více XP, ale jen idiot by to udělal, protože se stejně
leveluje docela rychle) – zdají se dokonce tak impotentní, že
jsou přímým argumentem, proč jsou mikrotransakce vlastně
zbytečné, nebo v druhém případě rovnou proti zákaznické a
škodí jak hráčům, tak hrám a jejich vývojářům.
Hudebně je
Youngblood velmi anemická hra. Opět musím referovat k New Order,
protože hudba složená k předchozímu dílu tu figuruje jako dvojí
zrcadlo ukazující nelichotivý vývoj hry. Prvně tu je hudba
reflektující alternativní realitu druhé světové. V New Order
autoři nechali nahrát několik skladeb jako famózní Haus in Neu
Berlin, nebo jakési alternativní Beatles. Pro Youngblood autoři
neudělali nic a v rádiích vám tak opakovaně hraje hudba z „před
dvaceti lety“, jako by se vývoj kultury zmrazil v čase. To je
prostě lenost. Co se týče hudby k situacím ve hře – opět New
Order vede o několik koňských délek, protože v Youngblood
absentuje onen až Doomovský „techno-elektro-já nevím co“
sound během soubojů a v těch několika málo animačkách není
hudba skoro ani k postřehnutí. Tak alespoň zvuky zbraní a zvuky
pozadí fungují docela dobře, ale i zde bych řekl, že jde o
recykláty.
Wolfenstein:
Youngblood je líná, levná a rychlokvašná hra. Mohla být
zatraceně lepší, kdyby se autoři, nebo Bugthesda, nesnažili
ušetřit za každou cenu. Kooperace pro dva je hrozně fajn a ceněná
featura, notabene když druhý hráč nemusí vlastnit hru, ale to
Youngblood nezachrání, protože jde o zcela evidentní assetflip
minulého dílu, jež sám o sobě nedosahoval kvalit New Odreru.
Hlavní postavy sester jsou neskutečně otravné a nesympatické, v
celé hře se jenom odkazuje na mnohem větší události (zabití
Hitlera), jež budou patrně onou další hlavní hrou v sérii a
celé to vypadá jako by v Bethesdě potřebovaly rychlý cash, tak
řekli MachineGames aby tohle splácali honem dohromady a doufali, že
jim to projde. Nemůžu říct, že jsem se nebavil, protože samotná
akce je vcelku fajn a popravdě řečeno, v New Colossuss byla
nevyvážená obtížnost, která způsobovala, že člověk umřel v
několika sekundách nezávisle na tom, jestli měl plný život,
nebo ne. Tohle je zde poněkud opraveno a je to na hratelnosti znát
– plus je tu samozřejmě onen coop a ač AI společníka obecně
stojí za dvě věci, obvykle mě přišla zachránit včas. Já jen…
prostě ta hra je v konečném součtu těžce průměrná a ostuda
značce Wolfenstein. Alespoň jsem měl zase jednou důvod si zahrát
New Order a už jsem za polovinou...
4,5/10
Žádné komentáře:
Okomentovat