Akta X hadr vážení.
Control je jedna z
těch několika málo her, u kterých jsem si radši ani moc
nezjišťoval detaily a vsadil na svou intuici, což je vzhledem k mé
historii (v zásadě neexistující, protože od Remedy jsem hrál
jen Max Paine 2 a to jen chvíli a přestalo mě to bavit) s tímto
studiem dost odvážné. Obvykle když kupuji hry naslepo, jde o
kousky od lidí, s jejichž předchozí prací mám zkušenosti a
dost jim věřím. Jenže u Control to byl opravdu takzvaný „leap
of faith“, protože jsem kdysi dávno viděl myslím tak dva
trailery a slyšel v podcastu jak jeden účastník zkoušel Control
na Games Comu a jak moc se líbil a to mi stačilo. Následovalo
obvyklé odříznutí od zdrojů a ignorování komerčních zdělení,
protože Control je přesně ten druh hry, u které si nechcete
zkazit překvapení.
A že Control je
velmi překvapivý. Mám rád „divné“ seriály. Fringe jsem
projel asi čtyřikrát, Counterpart je moje poslední veliká láska,
Alcatraz mě naštval, protože ho stanice utnula v nejlepším a tak
dále. Jde o takové ty seriály, které nehostí fantasy prvky jako
jsou duchové, emo-upíry, nebo středoškolské romantické
komediální situační komedie s příchutí rádoby tajmeného
neo-gotického povrchního romantismu u kterého romanticky vzdychají
pubertální výrostci. Ne, jde většinou o seriály ve kterých
většinou věci vypadají docela normálně, ale operuje se tu s
vědou, nebo situacemi tak nějak na hranici tradičního poznání v
kombinaci s estetikou použité technologie „východního německa“,
která je z nějakého důvodu jakoby z jiného světa, než je
obvyklý steam-punk, nebo hyperrealistické sterilní LED světly
saturované moderno.
A právě takový
Control je a vypadá. Celá hra se odehrává v jedné budově, jež
jaksi ne úplně sedí v naší realitě. Jakoby samotná budova byla
částečně ve vyšších rozměrech a ještě k tomu byla do jisté
míry sebe-uvědomělá. Výsledkem pak je, že pro pozorovatele z
venku buď neexistuje (musíte vědět kde ji najít), nebo je větší
zevnitř, nežli zvenčí (načtěte si něco o teorii kapesních
vesmírů). Vnitřní architektura „The Oldest House“ jako ho
obyvatelé nazývají, je pak brutalistická, skládající se z
nekonečných betonových chodeb, hal a místností v korporátním
stylu sedmdesátých let, jež ve světle dnešních dnů vypadají
podivně nepatřičně. Celá organizace je závislá na používání
technologie z počátků osmdesátých let, tedy magnetofonů,
počítačů s pamětí na páscích a jednoduchého rádia, protože
The Oldest House jaksi nemá rád moderní technologii a pokud se ji
pokusíte propašovat dovnitř, jaksi vám exploduje v kapse.
Agenti mimo budovu
samozřejmě mohou používat co je zrovna moderní, ale uvnitř jsou
odkázáni na technologii ze které by dnešním mileniálům asi
ruply cévky. Proč tedy Federal Bureau of Control má hlavní sídlo
právě v této budově? Kromě oněch nedostatků má The Oldest
House i několik nepopiratelných výhod. Tak předně jimi je samotné
maskování, kdy lidé nemající co do-činění s paranormálními
jevy, jež Bureau zkoumá, zkrátka nemohou onu budovu najít a to ani
čirou náhodou. Pak také tu je onen fakt, že díky Escherovské
geometrii panující uvnitř budovy,nemáte nejmenší problém si
prostě přistavit kanceláře a laboratoře podle potřeby, protože
uvnitř, je zkrátka vždy dost místa. A v neposlední řadě –
The Oldest House sám osobě je Místo/Oběkt moci, jež má napojení na
Astrální úroveň a dost možná i alternativní vesmíry.
Jinými slovy, nejenom že agenti mohou přinášet nalezené objekty moci do budovy
a tam je bezpečně skladovat před vnějším světem, ale budova
sama je jakýmsi zdrojem nových objektů a vědeckých objevů – a
to může být jak dobré, tak zlé. Hodně zlé.
Ono je už tak dost
těžké, když zkoumáte jiné dimenze,jež mají dost divné
vlastnosti a my máme zatracený problém jim porozumět a ještě ke
všemu najít způsob jak se proti negativním účinkům bránit. Problém nastane, když obyvatelé oněch dimenzí učiní kontakt s
námi a my nevíme jak se s nimi vypořádat, protože jak se zdá, alespoň pro některé z nich je naše dimenze ekvivalentem švédského stolu. Hlavní hrdinka Jess po
letech hledání našla The Oldest House, a vstoupila do něj právě
v okamžiku, kdy se právě jedna taková událost vyskytla a je
jasné, že to pro pracovníky Bureau nedopadlo moc dobře, o čemž
svědčí i fakt, že samotná ředitel Bureau si vystřelil mozek z
hlavy a není jasné proč.
Trochu to zkrátím.
Jessy vezme do ruky zbraň, která patřila řediteli a tím se sama
stane novým ředitelem, protože zbraň je jedinečný objekt moci,
přičemž pokud někdo je schopný se s takovým objektem propojit,
získává speciální schopnosti a zároveň i kvalifikaci. Jinými
slovy – pokud máte parapsychologické nadání a jste schopni
ovládnout destruktivní chování různých artefaktů, nemusíte
mít ve vašem Curiculum Vitae žádnou další kvalifikaci, jste
přijati. S prostornou kanceláří, vysokým platem a sexy
sekretářkou samozřejmě přichází i dost problematická
zodpovědnost za, inu, jaksi celý svět. Post ředitele totiž
znamená, že pokud například entita z cizí dimenze prosákne k
nám a začne konvertovat lidi na vražedné zombie, je to jen na vás
se s problémem vypořádat, protože nikdo jiný není tak vybavený
(nebo při smyslech) a je větší šance, že vás něco zabije.
Control jako hra je
vcelku tradiční third person střílečka (bez krycího systému a
autohealu zaplať pán bůh) mixnutá s trochou té „magie“ v
podobě několika variant telekineze a mind control a musím říct,
že jakmile dojde na souboje, je to rachot. Díky „magičnosti“
vaší zbraně se nemusíte starat o munici, jen pokud vám dojde v
„zásobníku“, musíte chvíli počkat, než se dobije, ale
mezitím můžete tele-kineticky házet předměty z okolí na
nepřátele, což při troše levelování má stejný, nebo i větší
výsledek. Samozřejmě na používání schopností máte také jen
omezenou energii, takže ve výsledku má akce příjemné tempo, kdy
střídáte střelbu a telekinezi podle toho, která věc má zrovna
nabito. Do toho se hodí pobíhat a levitovat po lokaci ve velmi
rychlém až zběsilém tempu, čímž se vyhýbáte nepřátelským
útokům. Všechno kolem excelentně vybuchuje a úroveň destrukce
rozhodně převyšuje většinu aktuálních her, které najdete na
trhu. Vypadá to skvěle a skoro každé větší střetnutí s
nepřítelem vyústí v bordel srovnatelný s Lobby scénou z
Matrixu.
Nepřátelé jsou
poměrně tupý, to se nedá nic dělat, ale alespoň to vynahrazují
počtem, čímž ještě více přispívají k zběsilosti akce. Na
druhou stranu bossové v hlavní příběhové lince nejsou nic moc a
většinou fungují jen jako silnější bullet-sponges. Vůbec celá
hlavní příběhová linka je popravdě řečeno poněkud…
normální a po celou dobu jsem měl jakýsi pocit, že hlavní
hrdinka je jaksi chladná a odtržená od všeho co se kolem ní
děje. Aby bylo jasno, nečekal jsem Shakespearovské drama nebo tak
něco, ale po dohrání God of War a posledního Red Dead Redemption,
člověk jaksi má laťku trochu výš. Osobně se mi velmi líbily
všechny hlavní charaktery ve hře (moc jich není, ale to nevadí)
a jako správně sexistické prasátečko – Jessy Faden a Emily
Pope patří do mé kategorie „mokrý sen“. Jinak hra obsahuje na
dnešní dobu až překvapivě málo LGBTQHZAFDJREKLVHS lidí a dost
se divím, vzhledem k faktu, že skoro každé mluvící NPC je
běloch-ška, že se ochránci všeho možného neslétli na hru jako
supy. Čas ještě ukáže.
V čem ale hra kromě
soubojového systému exceluje, je atmosféra tajemna a objevování.
Pokud jste milovníci všech těch konspiračních teorií týkajících
se paranormálna, tohle vás jistě potěší, protože autoři dali
soustu energie do budování kvalitního lore, což znamená spousty
a spousty a spousty textu, videí a audio nahrávek, které můžete,
ale i nemusíte najít. Plus tu jsou nepovinné mise, při kterých
narazíte na velmi výstřední Objekty Moci a proti některým
budete dokonce i bojovat, přičemž tyhle chvilky rozhodně patří
k nejlepšímu co hra nabízí.
Od nejlepšího k
nejhoršímu. Co mě a spoustu recenzentů hodně vadilo, je mapa.
Problémem je, že úrovně ve hře někdy mívají vícero pater,
plus mnohdy není zcela jasné, jak se v pokřivených chodbách
dostat z bodu A do bodu B a navigovat podle 2D mapy tedy znamená
nadrtit se lokaci a mapu brát v nejlepším případě jako radu,
nikoliv průvodce. Problém je poněkud umenšen faktem, že většinou
se můžete teleportovat mezi save pointy, jež bývají obvykle v
blízkosti lokace kam máte jít, ale to zase znamená docela dlouhý
loading, takže to je prašť jako uhoď v některých případech.
Hrál jsem na PS4
Pro a i mě se hra sem tam zpomalila a rozhodně nedržela stabilních
30fps. Podle mě to nebylo nic vyloženě dramatického a vzhledem k
tomu všemu co se kolikrát na obrazovce dělo, si nemyslím, že se
mají Remedy za co stydět, ale ano, lepší optimalizace by byla
vhodná.
A teď zase trochu
chvály. Dabing a zvuk je skoro perfektní. Některým recenzentům
se nelíbilo, že Jessy vede jakýsi vnitřní monolog během
cut-scén, protože to poněkud protahuje rozhovory (trochu) a vypadá
to možná hloupě, ale mě se to líbilo, protože to je přesně
to, co všichni ve skutečnosti děláme, jen takříkajíc „on the
fly“, místo v sekvenci během rozhovoru. Ano, vypadá to trochu
divně, když na vás někdo mluví, pak Jessy promluví sama k sobě
ve své hlavě, načež teprve potom řekne něco NPC, ale podle mě
to ukazuje na fakt, že hlavní hrdina má vlastní mozek, charakter
a úmysly - k nezaplacení a například u Wolfenstein: The New Order
bylo právě tohle jedna z věcí, která pro mne vyzdvihla hru vysoko nad
všechny ostatní FPS hry.
Z toho všeho co
jsem zatím napsal asi jasně vyplývá, že jsem se u Control bavil
a hra se mi líbila. Ano, má své chyby, ale nic vyloženě
dramatického. Co by asi potřebovalo nejvíc doladit, je hlavní
příběhová linka, která skončila poněkud vágně a příliš
rychle, přičemž jsem neměl pocit, že by situace dramaticky
eskalovala. Na druhou stranu co do hratelnosti a exploračního
koeficientu – bavil jsem se náramně a celková atmosféra mě na
dva dny přibila k obrazovce. Řeknu to takhle – ve hře jsem se
bavil tak moc, že jsem dobrovolně prolézal kdejaký koutek a dělal
kdejakou aktivitu a když jsem došel na konec a podíval jsem se na
trofeje (oznamování mám vypnuté), chyběly mi jenom čtyři…
tak jsem je dorazil a mám svou teprve čtvrtou platinovou trofej!
Pravda, trofeje v Control nejsou nikterak obtížné, ale když vám
řeknu, že u Days Gone mi chyběli jen dvě vcelku snadné, a stejně
jsem se neobtěžoval, asi to o něčem svědčí.
Control byla hra, do
které jsem skočil bez větší znalosti a vyšlo to. Není to hra
kalibru God of War, nebo Red Dead Redemption, spíše než AAA
kategorie, jde o jakési střední A, protože má pár chyb a
produkční kvality leží poněkud jinde, ale to vůbec nevadí. Ta
atmosféra divné tajemnosti, velmi slušná akční složka, sexy
hlavní hrdinka, spousta explorace a chytrého lore mi hru prodala.
Kdybych měl hodnotit čistě technicky a bez emocí, asi by to byla
jen lepší sedmička. Ale osobně, hlavně díky faktoru zábavnosti dávám o bod více.
8,2/10
Žádné komentáře:
Okomentovat