Sloupek - Mikrotransakční šílenství

Tahle šaškárna s lootboxy a mikrotransakcemi musí skončit, nebo to dopadne hodně špatně. Pro všechny.

Na téma mikrotransakcí jsem svého času napsal hned několik textů, ale vzhledem k mé v posledních letech přiznaně mizerné frekvenci psaní a nízké zapojenosti do komentování sociálních jevů na herním poli, jsem neměl moc co říci. Respektive měl jsem a mám hodně co říci, ale není tu nikdo, kdo by mě kopal do zadku a nutil něco hodit na papír. Takže asi takhle. Vyjma občasných odkazů a komentářů na sociálních sítích, či pod články jiných stejně deprimovaných entit ve smyslu „lottboxy/mikrotransakce jsou zlo“ a tichého souhlasu s kritičtějšími Youtubery žijícími na okraji zájmu většiny inzerentů (protože nepřikyvují aktuálnímu socio-politickému konsensu), jsem se k nim moc nevyjadřoval. Jenže protože mám jistou nepsanou kvótu alespoň jednoho textu měsíčně a za poslední dobu jsem nedohrál nic, co by bylo hodno mého vytříbeného stylu psaní, tak proč ne, proč nenapsat něco jedovatého na toto v dnešní době tolik probírané téma. 

Fajn, takže jdeme na to a hned ze začátku jedno prohlášení. Lootboxy a mikrotransakce jak je vidí a hráčům nutí velkovydavatelé, nepřináší hráčům nic, bez čeho by se neobešly a v celkovém souhrnu hrám a platícím zákazníkům škodí a měly by být celospolečensky odsouzeny do kategorie nepřijatelného chování spolu s pedofilií a dloubání se v nose na veřejnosti. To je můj názor.

Samozřejmě píši to z pozice zákazníka a hráče, přičemž mi je jasné, že velké společnosti mají naprosto opačný názor. Pro ně je lootbox a přidružená mikrotransakce velmi výhodný způsob, jak přijít k více penězům. Ideálně ke všem penězům co jich na světě je, což už z podstaty věci a jakékoliv ekonomické teorie není možné, ale to nevadí, manažeři v těchto společnostech žijí v úplně jiné alternativní realitě. Ovšem já nejsem povinen je obhajovat, protože jaksi stojím na druhé straně barikády uprostřed davu lidí podobně vyděšeně žmoulajících poloprázdné peněženky. Plus vynáším nejenom varování, ale rovnou výhrůžku, že pokud se chlapci nezačnou krotit a to pořádně, tenhle pramen jim brzy tím, či oním způsobem vyschne a může se stát, že přijdou ze dne na den na buben. Protože kdo jim má ty kraviny pořád kupovat? Už ani nepamatuji, kdy jsem naposledy koupil novou hru od EA a nemám dojem, že jsem v tom sám.

Zpět k tématu. Osobně vidím problém s mikrotransakcemi a lootboxy specificky v tom, že v korporacích vytváří „salámovou kulturu“. Jde o to, že vydavatelé s každou iterací svého produktu tlačí hranici toho co ještě je přijatelné do větších extrémů a napínají nit naší trpělivosti blíže k bodu, kdy něco zkrátka rupne. Každý rok, každý nový produkt, každý nový update je to to samé – zase trochu více „it´s optional“ a méně „whole product“, přičemž věcí, aktivit a hratelnosti z oné pomyslené šišky salámu je uříznuto ve prospěch oněch mikrotransakcí zase trochu více, až v konečném důsledku nelze vlastně hrát samotnou hru bez toho, aby se člověk nezapojil do onoho mikrotransakčního kasína. Proč rovnou nevydávat F2P hry, jeden by si řekl, jenže velkovydavatelé prostě milují tu vstupní investici šedesáti dolarů. Proč se jí zbavovat, kdy tu je zatím dost lidí ochotných je vypláznout že? No, na jak dlouho si říkám.

Nedávná kauza okolo 2K basketbalu, traileru na tuto hru (vzpomínáte na doby, kdy sportovní hry byly hlavně o, inu, o sportu?), nečinnost společností PEGI a ESRB, jež teoreticky mají stát na straně zákazníků, ale protože jsou v podstatě zřizovány samotnými vydavateli (větší konflikt zájmu jsem neviděl od jmenování Babiše premiérem – někdo udělal kozla zahradníkem), stále větší měrou ukazují směrem velkých korporací starajících se spíše o narůstající příjmy, než o blaho svých zákazníků, navzdory periodickým proklamacím o jejich lásce ke hrám a hráčům obecně. To samozřejmě stojí v přímém rozporu se skutečností, kdy ESRB a PEGI smetly legitimní otázky spotřebitelů ze stolu, přes fakt, že hra i po vydání obsahuje prvky, jež doslova a do písmene jsou virtuálním kasínem, leč přesto má hra hodnocení vhodné i pro tříleté děti. Takhle se dělá byznys vážení. Stačí, když si založíte agenturu, jež má za úkol „kontrolovat“ váš produkt, ale vy sami si stanovujete parametry hodnocení a v klíčových pozicích máte lidi, jež jsou vaši zaměstnanci, se sedí ve správních radách vašich společností a jejich živobytí se odvíjí od zisku firmy. Není divu, že vám pak projde skoro cokoliv, protože když už něco praskne a stát se začne zajímat, stačí vám jen poukázat na fakt, že ona „nezávislá“ organizace dohlížející na váš produkt a chování vás ohodnotila jakože v naprostém pořádku.

S touhle taktikou pak můžete vyvádět nehoráznosti docela dlouhou dobu. Samozřejmě v určitém okamžiku se ono příslovečné ucho určitě utrhne, ale pokud je váš byznys orientován na krátkodobou maximalizaci zisku a uspokojování akcionářů do okamžiku, než po nevyhnutelném krachu celého trhu si vedení vzájemně rozdá zlaté padáky a pošle podílníkům děkovné pohlednice z Bahamských ostrovů, všechno je v pořádku. Že tím se sebou ke dnu stáhnou i ostatní menší vydavatele, kteří doufali v spíše dlouhodobě udržitelný trh, to nikoho nezajímá.

Každopádně to by byla otázka jak se dnes vede byznys. Nyní bych se chtěl soustředit trochu na herní stránku. Problémem lootboxů a podobných mikrotransakcí je v tom, že z hlediska dobrého herního designu nejsou vůbec obhajitelné.

Random loot se ve hrách vyskytuje snad od samotného počátku a v některých hrách, nebo u tipů her jde o klíčovou složku hratelnosti. Například v Diablu je obsah barelů a truhel do značné míry náhodný a pokud je ona náhodnost vhodně upravena a hráči nejsou nuceni pro jen o trochu lepší kus klacku grindovat třicet herních hodin, je to dobrá herní mechanika. Problémem je, že placené lootboxy svádějí vydavatele k přidávání grindu. Ve většině her tak sice platí, že ano, můžete získat všechno co hra nabízí zadarmo, ale jen za podmínky, že nebudete dělat nic jiného, než grindovat. Dlouho. Velmi, veeeeeeeelmi dlouho grindovat. Nebo si připlatíte, což vzhledem k faktu, že jste za hru již jednou zaplatili jaksi smrdí. 

Ano, grind je také součástí herního cyklu a ve správné míře dodává hráči pocit zadostiučinění, protože k tomu, aby získal svůj vytoužený klacek se STR+1 musel vynaložit nějaké úsilí a čas, ale ve starších hrách, které neměly možnosti si za rychlejší postup připlatit, byl excesivní grind vnímán jako špatná zpráva a důvod pro snížení hodnotící známky. Samozřejmě tu jsou lidé, kteří doslova milují dlouhý a úmorný grind, ale stejně tak tu jsou lidé, kteří si užívají být na přijímací straně kopnutí do varlat – jinými slovy, není jich mnoho, takže obecně řečeno, excesivnín grind není dobrá herní mechanika a lidé ho nemají rádi. V přímém kontrastu pak je současná snaha vydavatelů natáhnout veškeré aktivity nad únosnou míru s tím, že ano, nemusíte platit ani korunu, ale spousta hráčů, obzvláště těch se slabší vůlí, se na hru vykašlat a odejít od ní dokud je čas, radši zaplatí. Plus pak tu je onen „gambling“ efekt, kdy otevírání náhodných lootboxů lze téměř přirovnat k automatům a virtuálním kasínům. Jediný rozdíl je v tom, že ve virtuálních kasínech máte přeci jenom alespoň zlomkovou šanci něco vyhrát zpět.

Což jen tak mimochodem ona právní klička, kterou se velkovydavatelé zaštiťují – nemůžete vyhrát peníze, není to gambling a ano, z hlediska zákona mají pravdu, protože právo pro jednou zase nestíhá s vývojem společnosti. Na druhou stranu, fakt, že neporušují literu zákona neznamená, že neporušují ducha zákona a v zemích se zvykovým právem se s tím už začíná něco dělat.

Celé to pak spojte se současným trendem, na který se velké společnosti horečně soustředí, tedy „Game as a Service“ a vyjde vám opravdu nechutný mix hrabivosti a bezohlednosti za jaký by se nemusel stydět snad ani Mr. Burns ze Simpsonů. Vůbec systém Game as a Service je skoro jako projektovaný pro různé mikrotransakce a lootboxové šílenství na mysli. Hry podobného druhu skoro nikdy nejsou v době vydání v kompletním reprezentativním stavu a operují na principu slibu, že „jednou to snad doděláme a do té doby si užijte přinejmenším deset let updatů“. Hra se prodá za šedesát dolarů (ještě jednou připomínám, že v nedodělaném stavu) a pak se do ní dvakrát, možná třikrát do roka nalije nějaký ten obsah, aby se neřeklo. Mezi tím se hra neustále šteluje a patchuje aby vůbec fungovala. Fakt, že se hra vydá nedodělaná znamená, že pro vydavatele by bylo ideální, aby si na sebe vydělávala již v průběhu vývoje a v tomto okamžiku nastupují mikrotransakce a lootboxy.

Mikrotransakce zajišťují neustálý příjem peněz a zaháčkovávání dalších a dalších velryb. Výsledkem je, že navzdory slibům před vydáním, vydavatel vlastně nemá moc zájem na dokončení hry, protože to by znamenalo v jistém smyslu konec projektu, hráči by mohli takříkajíc „dohrát“ hru a odejít jinam. Já vím, zní to zvráceně, ale logický řetězec nedává jinou možnost, než tuto. Samotný fakt, že hra a její podpora se předem plánuje na několik let dopředu (za předpokladu, že hra je výdělečná, protože pokud není, vydavatel ji nemilosrdně zařízne bez ohledu na slib – stačí se podívat na to co se děje s Anthem) naznačuje, že autoři a vydavatel nemají zájem vydat hru v uceleném a kompletním stavu. Co by tam pak taky později přidávali aby udrželi hráče? Navíc by to znamenalo více zdrojů a času investovaných do produktu...

Hráč pak stojí před dilematem, jestli věřit vydavateli a koupit si nedopečený produkt se spoustou chyb na začátku jen aby titul udržel při životě a snad v pozdější fázi života hrál docela slušný produkt, nebo hru nekoupit s tím, že si počká nějaký ten rok a pak bude mít slušný produkt ke hraní, přičemž mu hrozí, že díky jeho nezájmu ho vydavatel utne dokud na něm alespoň něco vydělává (opět Anthem). A teď mi řekněte, že jde o zdravou situaci na trhu, když se většina velkovydavatelů vrhá podobným směrem.

Kdysi dávno jsem měl menší spor ohledně mikrotransakcí a jejich reálném dopadu na hratelnost. Od té doby se nám objevilo myslím dostatečné množství příkladů her, které ukazují, že takhle tedy ne. Hra Shadow of War (pokračování Shadow of Mordor) je naprosto exemplárním příkladem, kdy důraz na mikrotransakce přinutil autory do hry nacpat nevítané množství grindu, jen aby přinutili hráče otevřít peněženku. Po několika měsících, když hra přestala být relevantní a tok peněz se zpomalil, přišel update, který upravil onen grind na snesitelnou úroveň a odstranil podstatnou část mikrotransakcí a najednou byla hra z hlediska hráče… jaksi lepší. Hmmm, čím to asi může být?

Další dobrý příklad byl Deus Ex: Mankind Divided a z poslední doby co jsem hrál Rage 2 a Wolfenstein: Young Blood, kdy vydavatel přinutil studio do hry nacpat mikrotransakce. Problém je v tom, že pro hráče, kteří opravdu nejsou jako udělaný do kosmetických ptákovinek, tam neexistuje jediný důvod za něco platit extra – plus ty skiny opravdu nejsou nic moc. Těch pár skinů ve Wofensteinu hru nezachránilo, v Rage mi těch pár aktivit a cheatů (bože můj cheatů – až tak hluboko jsme se propadli!!!) nechybělo a v Deus Ex jsem o nich vlastně ani nevěděl, protože byly implementovány dost nesmyslným způsobem, takže nebyly vůbec zapotřebí. A v tom tkví můj argument. Mikrotransakce jsou buď příliš agresivní, takže ve své podstatě vadí kvalitě produktu, nebo jsou tak nepodstatné, že mi není jasné, proč v dané hře vlastně vůbec jsou.

Obecně jsem byl proti mikrotransakcím (z definice je mikrotransakce i platba za DLC/datadisk o velikosti poloviny původní hry, ale osobně je z této kategorie vyjímám a mluvím o platbách okolo jednoho až pěti dolarů plus mínus autobus) od samotného začátku, protože už v době onoho legendárního brnění na koně v Oblivionu mi bylo jasné, že jde o něco, co bude ubírat obsah ze hry jen aby byl později zpoplatněn a cpán nám po lžičkách zpět. Mnozí se mnou nesouhlasili s tím, že vývoj her je stále dražší a studia si musí nějak vydělat na chleba. S tím ovšem bojuje onen fakt, že velkovydavatelé tlačící mikrotransakce tak nějak navzdory neustálému nářku mají rok od roku větší příjmy, kdežto menší studia a vydavatelé z nějakého důvodu stále vydávají hry, jež se do větší míry bez mikrotransakcí obejdou. Jasně, nevydělají tolik jako Activision nebo EA, ale nad vodou se udrží.

Problémem ovšem je, že veřejnost vidí většinou jen velké vydavatelské domy a ty svou neuvěřitelně stupidní snahou šťouchat do spícího medvěda státního aparátu jednou přivedou tenhle průmysl do situace, kdy byrokracie přeci jenom zakročí a vynutí si drakonické regulace na skoro všechno, což mě osobně vůbec nesedne, protože si nemyslím, že byznys je něco, do čeho by se měl státní aparát vůbec montovat. Na druhou stranu, stát tu je (ideálně) aby ochraňoval své občany a my se dostáváme do situace, kdy onu ochranu do jisté míry budeme potřebovat.

Hrabivost vydavatelů v posledních letech stoupá do doposud neviděných výšin a já se nemůžu dočkat, až udělají tu jednu poslední velikou chybu, kdy onen příslovečný pohár trpělivosti přeteče a celá tahle struktura se zhroutí pod vlastní vahou. Jediný problém vidím v tom, že lidé zodpovědní za onen kolaps nebudou nijak postiženi a jako vždy to odnesou ti dole. Na druhou stranu to snad bude sloužit na pár let jako výstraha všem dalším papalášům.