O první herní
konzoli od Sony jsem napsal svého času hned několik článků, ale
když už tu máme takové výročí, nedá mi to a tak trochu
zabrousím do hlubokých vod nostalgie. Krom toho, právě s ohledem
na toto výročí jsem byl bombardován ze všech stran vzpomínkami
ostatních hráčů a to ve mně nastartovalo onen nostalgický vlak,
kdy se mi před očima mihly ony pamětihodné okamžiky, kdy jsem
prokrastinoval čas způsobem, na nějž se v oné době nahlíželo
ne zrovna lichotivě, nebo alespoň se špatně skrývanou úlevou,
že sice ze mě nikdy nic kvůli těm pitomým hrám nebude, ale
alespoň se netahám se špatnou partou venku a nejsem magnet na
problémy. Což jsem byl a právě díky tomu, že jednoho dne můj
mladší bratr za doposud těžko vysvětlitelných okolností
přinesl onu konzoli domů, způsobilo, že jsem neměl čas na to,
dostávat se do problémů. A pak že hry jsou dílo ďáblovo, jež
svádí naše dobrá dítka na scestí. No nic, popojedem.
Ale vážně. První
roky s PlayStationem byly pro mě naprosto fantastické a do značné
míry formativní. Internet byla hudba vzdálené budoucnosti, takže
pokud jsem chtěl hrát multiplayer, konkrétně nekonečné drcení
Tekken 2 a 3, šlo to takříkajíc gaučový (nebo židlový - tolik
místa aby se mi vešel gauč do pokoje jsem neměl) multiplayer a
abych se nemusel stydět, jak to u mě vypadá, musel jsem se konečně
naučit si uklízet, což bylo něco, k čemu mě rodiče dokázali
donutit pouze pod pohrůžkou násilí. Takhle jsem to nakonec dělal
sám a rád a zůstalo mi to.
Pamatuji, jak rodiče neschvalovali naše hraní po večerce, a tak jsme se naučili bleskově přehodit deku přes televizi, aby se utlumilo zrádné svícení obrazovky, když rodiče šli po schodech do patra a v náhodných intervalech nás kontrolovali jestli už spíme a neméně rychlé teleportování do postele, předstírání hlubokého spánku a následné pokračování herní seance, plus další vychytané strategie. Sneak +10 skill abych tak řekl. Byla to nekonečná hra na kočku a myš – zbrojení mezi západem a východem během Studené Války hadr vážení.
Hry jsou také
základem mé znalosti Angličtiny. Final Fantasy 7 byla pro mne
natolik přelomová a fascinující hra, že mi přestalo stačit
pouze chápat herní mechaniky a kochání se tehdy nádhernými
předrenderovanými pozadími, ale chtěl jsem doopravdy vědět, o
co ve hře jde a co se v jednotlivých scénách sakra děje. Takže
tužka, sešit na opakující se fráze a slovíčka, velmi tlustý
slovník a už se jelo. Vzhledem k tomu, jak rozsáhlé FF7 je, jsem
na konci vyšel s jakous-takous znalostí jazyka a následující hry
byly o to lepší. Jak tahle část příběhu skončila? Už roky
žiji v Anglii, mluvím plynule a nikdy jsem se kvůli jazyku nemusel
obtěžovat ve škole – což je jedině dobře, protože v mojí
lokalitě se tenkrát učila jen Němčina a okrajově Ruština. A
pak že člověka hry nic nenaučí.
PlayStation nebylo moje první setkání s hrami. U bratránka jsem likvidovat joysticky u legendárního Atari 2600, samozřejmě kolotočářské maringotky, Pac-Man a Galaga v zakouřeném rohu lokální hospody, sem tam vzácné setkání s nějakou tou Segou, nebo Nintendem na návštěvách, ale to byly jen takové jednohubky, které mi říkaly, že tohle je něco, co bych opravdu chtěl mít a dělat. Samotné setkání s PlayStationem bylo pak vpravdě šokující, protože jsem očekával spíše klasickou 2D grafiku a možná tak několik rozpohybovaných spritů na obrazovce a byl bych spokojený. Místo toho jsem byl po prvním napojení na malou přenosnou černobílou televizi (bez zvuku) vyloženě převálcovaný nádherně animovanou 3D grafikou prvního Tekkena. Dva dny a dvě noci mi trvalo, než jsem se dohrabal k závěrečnému souboji a porazil démonicky silného Heihachiho (nesuďte, do té doby jsem hrál jen nějaký ten Double Dragon jednou za rok – co byste chtěli?) a přišlo mi, že jsem na vrcholu světa a že ta hra je nekonečně veliká.
Samozřejmě z
dnešního hlediska je nabídka této hry poněkud nuzná a v
podstatě se lze dostat ke kompletnímu obsahu za jedno delší
odpoledne, ale to já tenkrát nevěděl a takové ty hry celkově
byly. Obecně řečeno, pokud bychom dali stranou místy až brutální
obtížnost danou nezralostí v oblasti ovládání (spousta jinak
skvělých her je dnes naprosto nehratelných právě proto, že
ovládání prošlo dvěma dekádami vývoje a je to opravdu znát)
či dědictvím z kabinetů, kdy design spočíval v relativně
krátkém jednohubkovém obsahu, ale návykové hratelnosti, takže
hráč s radostí vhodí do automatu další minci (je překvapivé
kolik počátečních her z éry PlayStationu má ve startovní
obrazovce prompt pro vhození mince), byly hry tak nějak krátké a
ne moc hluboké.
To se samozřejmě časem měnilo a hodně tomu pomohly porty z PC, nebo vlastní Sony studia. Fakt, že se na konzoli snadno programovalo a měla nativně zabudovanou CD mechaniku s neskutečně velkorysým datovým nosičem přispělo k postupnému bobtnání délky a objemu obsahu, takže hry z pozdější fáze života konzole se ani dnes nemají moc za co stydět v tomto ohledu. Ovšem v začátcích hry byly co do velikosti věci, které se doslova a do písmene mnohdy vešly do RAM kozole!
PlayStation byl pro
mne, jak jsem už řekl, velmi formativní přístroj, díky němuž
se moje herní nátura, kritika současného herního stavu a obecné
očekávání co by mi měla hra přinést, stává poněkud nemístně
zastaralou, protože tak nějak automaticky očekávám, že mnou
koupená hra je již hotové dílo, jež vlastním a mohu se k němu
kdykoliv bez obav vrátit. To bohužel v době kdy velká porce
obsahu, ne-li celá hra, leží na internetu a je poskytována
nikoliv jako zboží, ale jako služba, jde jaksi proti naturelu
dnešních velkovydavatelů. Očekávání, že hra bude v den vydání
bez větších chyb, že obsah nebude dávkován po lžičkách, nebo
že singlové hry nejsou nutně provázány s on-line službami bez
nichž prakticky nefungují – to vše je v dnešní době zoufale
zastaralé a jak přicházejí další a další generace hráčů,
tento sentiment pomalu a jistě mizí ve prospěch aktuálních
monetizačních modelů. Neříkám, že vše bylo v dávném herním
pravěku lepší, to rozhodně ne, ale jisté věci určitě ano a
jak osvěžující to pak je, když vyjde nějaký hra v onom
zastaralém formátu že?
Pamatuji doby, kdy EA ještě nebyla tak… no, řekněme že neoblíbená a kdy hry střední kvalitativní třídy (povětšinou plné bugů a celkově slabé námětem) nevydávala velká trojka (EA, Activision a Ubisoft) ale dnes již pohřbený Acclaim a pár dalších, na které dnes oprávněně padá prach zapomnění. Pamatuji doby, kdy na PlayStationu vycházely hry, které tam asi opravdu neměli co dělat – už jenom proto, že nějaké rozumné ovládací schéma bylo vynalezeno až v daleké budoucnosti (Command&Conquer je asi ten nejlepší příklad), ale protože každý chtěl vydělat nějakou tu zlatku na tomto bujícím systému, tak se na něj prostě pláclo skoro cokoliv a bylo na hráči jak se s tím popere. Někdy to vyšlo (první Diablo je překvapivě hratelné i dnes!), někdy ne (Rainbow Six byl špatný port po skoro všech stránkách), ale snaha se oceňuje o to víc, že v další generaci se od divokého experimentování s PC porty tak trochu upustilo. Na druhou stranu, pokud něco pak vyšlo, bylo to většinou poněkud lépe ošetřené.
Během éry prvního
PlayStationu jsem s mým bratrem postupně upgradoval naše herní
doupě, až jsme se dopracovali k barevné (!) televizi Rubín s
vlastním zvukem (nevěřili byste jaké monstrozity jsme mezitím
vyprodukovali a kombo dvou separátních televizí (na jedné
fungoval obraz, na druhé jen zvuk, který jsme chytali přes anténu)
patří do legend a pohádek – no co, peněz nebylo nazbyt)
získanou kdesi z druhé ruky. Samozřejmě jsem snil o vlastním
Sony Trinitron, protože to bylo a do jisté míry dodnes je, to
nejlepší na čem se dalo hrát, ale to bych si taky mohl přát
nové Porche a měl bych to samé. Nic. Dnes když vyjde nová
generace hardwaru již dopředu vím a jdu do obchodu takříkajíc
najisto, ale tenkrát šlo o období dobrodružství, experimentů a
nevěřili byste s jakými předsudky jsem musel doma bojovat, než
rodičům konečně došlo, že bojují prohranou válku – kdo se
setkal s názorem, že hry ničí obrazovky televizí ví své.
Nakonec tedy přišla další generace, na kterou jsem si již vydělal sám a můj bratr jaksi přestal hrát (za onen smazaný 35 hodin dlouhý save u FFIX, se dodnes hluboce omlouvám), k dnešnímu dni mám ve sbírce něco okolo sedmdesáti her a obecně řečeno – mám skoro všechno, co jsem na tento systém mít kdy chtěl. Ono popravdě řečeno, koupit dnes nějakou hru na tak starý systém, kterou jsem tenkrát před lety nehrál a nemám na ni příjemné vzpomínky znamená, že se mi skoro automaticky nebude dobře hrát. Přiznejme si to – veliká většina důvodů, proč na mnohé hry dnes vzpomínáme s láskou jsou ony růžové brýle zapomnění a hry, respektive to jak se hrají, se posunuly mílovými kroky kupředu.
To jak tituly z
PlayStationu vypadají by se snad i dalo skousnout, obzvláště
pokud hrajete na nějakém vychytaném emulátoru, nebo na handheldu,
kdy malá obrazovka zakryje nízké rozlišení a povětšinou dost
mizerný framerate. Jen málo her ale obstojí zkoušku časem v
oblasti ovládání. 2D plošinovky, závody jako Gran Turismo, nebo
pozdější bojové hry (Tekken 3 je pro mě osobně dodnes ten
nejlepší Tekken vůbec a je mi jedno co si kdo myslí, nebo říká)
projdou s přimhouřením oka. Ale první pokusy o 3D akce – to už
opravdu chce ony růžové brýle, byť překvapivě Tomb Raider se
dá hrát i dnes docela dobře.
Sumasumárum – první PayStation patří do říše legend a kdo žil a hrál v té době, ať už měl PlayStation, nebo hrál na konkurenčních platformách musí dát Sony kredit za to, jak tenkrát zvládli situaci a přivedli na svět stroj, jež na další čtvrt století výrazně formoval herní scénu, ať už v dobrém, tak i ve zlém. Dokladem jak na svou dobu revoluční a pokrokovou platformou PlayStation byl je fakt, že několik málo sérií dodnes žijí a vzkvétají, nebo se vydávají remaky. Je mi jasné, že Sony nešlo do herního byznysu z dobroty svého srdce, ale i tak – děkuji, byla to jízda a nezdá se, že bychom zpomalovali.
Žádné komentáře:
Okomentovat