Už to bude myslím
několik měsíců nazpátek, kdy se internetem přehnala taková ta
menší kontroverze ohledně „politiky ve hrách“. V kostce šlo
hlavně o to, že se zase nějaký mluvčí z EA/Ubisoft/Activision
(není třeba se pídit po tom kdo konkrétně a z které společnosti
specificky, protože oni to mají všichni stejně nascriptované,
takže proč si plácat játra že?) vyjádřil k takzvané
„politizaci her“. Prohlášení šlo ve smyslu „hry jsou pro
všechny a my (společnost) se snažíme, aby naše produkty byly
vhodné pro co nejširší populaci a tudíž se snažíme být
apolitičtí jak to jenom jde atd.“. Jinými slovy – jdeme po
nejmenším společném jmenovateli, protože chceme, aby se naše
hry co nejvíce prodávali. No, proti tomu se moc nedá co říci,
snad jen kromě toho, že jde o neuvěřitelný blábol.
Oh a to mi ještě
připomnělo situaci okolo Blizzadru a jejich Čínského extempore
(hmmm, Google tenhle Sloupek zcela určitě nebude mít moc rád a ve
vyhledávači ho pohřbí hlouběji, než Donald Trump svoje daňová
přiznání), kdy Blizzard na jednu stranu tvrdí, jak apolitický
je, ale na té druhé straně – tančí podle rytmu, který strana
a vůdce velké Číny píská, protože prachy přece. No nic,
popojedem.
Problém je v tom,
že hry jsou produkt vytvořený lidmi, pro lidi, ovlivněný lidskou
kulturou a lidským myšlením. Kdyby hry byly vytvořeny počítači
pro počítače, bylo by to pravděpodobně něco jako milion variací
na Sudoku, nebo matematické hádanky, ale my se tady bavíme o
lidech a lidi jsou sociální zvířata. To znamená, že všechno je
politika. Sejdou se tři neznámí lidé na jednom místě a
automaticky se začne vytvářet jemné předivo vztahů vyplývající
z biologického imperativu zjistit, zdali osoba stojící přede mnou
je přítel, či nepřítel. Jakmile máme tohle vyřešené, situace
se začne skoro až geometrickou řadou větvit na varianty jak
neutralizovat nepřítele, případně zajistit, aby přítel byl mě
podřízený a všechny odstíny šedi mezi tím, plus konstantní
zpětná kontrola, zdali prvotní hodnocení bylo správné, či
nikoliv a podle toho volené strategie chování. Jinými slovy –
politika.
Jsme biologicky
zakódovaní snažit se dostat ostatním lidem do hlavy, protože jde
o naši pudovou snahu kontrolovat okolí – minimalizovat risk anžto
když nebudeme počítat s přírodními katastrofami typu
sopka/meteor, zemětřesení, tak největším nebezpečím pro
jedince druhu Homo Sapiens jsou prostě další jedinci druhu Homo
Sapiens. Ostatní lidé soutěží o stejné zdroje, ať už jde o
potencionální partnery k reprodukci, nebo uloveného králíka, či
naleziště pazourku – ostatní lidé jsou tím, s čím se musíme
nejvíce vypořádávat, protože právě ti nejvíce soutěží o
stejné limitované zdroje.
Situace je o to více
komplikovaná, že lidé jsou druh žijící v sociálních
skupinách, protože samotný jedinec v divočině nemá moc šancí,
ale kmen už ano. Takže tu máme vztahy, hierarchie, emoce a tak
dále. Evoluce nás tedy nutí v zájmu přežití genové linie a
druhu jako takového, interagovat a přesvědčovat ostatní, že
nejenom že váš nápad je ten nejlepší možný na celičkém
světě, ale že „by bylo sakra fajn dát mi všechny ženy a více
než lví podíl na jakémkoliv úlovku“. Samozřejmě ostatní
lidé mají stejný, nebo podobný nápad a tak tu máme všechno to
politikaření, uplácení, intrikovaní, kooperaci,
přátelství/nepřátelství a války, co kdy v historii proběhly.
Výsledkem je, že jakákoliv interakce mezi lidmi je z definice
politika. A teď tu je otázka, jak vytvářet hry bez politiky.
Hodně štěstí přijít s něčím, co funguje, pokud se ptáte mě.
Problémem dnešní
doby je, že politická krajina se mění rychleji a rychleji a
člověk prostě nemá šanci stíhat a vědět co ještě je a co už
není politicky OK. Příklad: Rasizmus je špatný nápad a jeho
propagování v jakékoliv formě znamená, že u většiny lidí
jste na té špatné straně politického spektra. Zatím dobrý a
myslím, že většina z nás se na něčem podobném může vcelku
pohodlně shodnout. Jenže v poslední době se setkávám s lidmi,
kteří jen díky faktu, že patří k minoritě, mi do očí tvrdí,
že oni sami rasisté být nemohou, ale bílí lidé jsou rasisté
tak nějak „by default“. A společnost jim to žere i s
navijákem. Na vysvětlenou – žiji v Anglii. Fakt, že z hlediska
logiky to nedává absolutně žádný smysl, nic neznamená, protože
tady se bavíme o politice, o emocích a ty smysl prostě dávat
nemusejí. To ovšem také znamená, že vše je fluidní a podléhá
osobní interpretaci, což v dlouhodobé perspektivě vytváří
docela prekérní situaci pro jakoukoliv uměleckou tvorbu, her
nevyjímaje. To co je dnes naprosto v pohodě a přípustné-nezávadné,
může být docela snadno v horizontu několika let naprosto
nepřijatelné. Stačí se jen podívat na veřejné ostouzení tolik
oblíbeného seriálu Přátelé.
Když se před mnoha
měsíci poprvé objevil na internetu trailer na nový díl hry Doom,
někdo si všiml, že z veřejného rozhlasu (ve hře) zaznívají
slova podezřele podobná výrokům některých extrémně woke PC
lidí. Samozřejmě se kolem toho hned strhla bouře ve sklenici
vody, ale protože tihle lidé mají až neúměrně silný hlas v
porovnání s mlčící většinou, hned se k situaci museli vyjádřit
lidé z Bugthesdy a samozřejmě být velmi politicky korektní –
přitom každému selský rozum používajícímu hráči muselo být
jasné, že šlo o vtip. Ono konec konců hry jako takové nejsou
obvykle nějakým vážně míněným politickým prohlášením,
nebo manifestem. Hry jsou produktem vytvářeným pro zábavu (a
občas možná trochu pro zamyšlení) a hráči v průměru nemají
moc zájem, nebo čas dumat nad jemnými nuancemi politických
systémů, nebo filosofických traktátů.
Hry jsou většinou
politické jen do nezbytně nutné míry, protože jsou vytvářeny v
kontextu naší společnosti, lidmi žijící v dané společnosti a
pro hráče z této společnosti. Proto jsou politické a proto se
politice ve hrách nelze vyhnout. V alternativní verzi naší
historie, ve které Náckové vyhráli druhou světovou, by hra
oslavující holokaust v níž hrajete strážného v Osvětimi a
dostáváte extra body za hromadné vraždění, byla patrně do
nebes vychvalovaná, dostávala by desítková hodnocení a nikdo by
se nad tím nepozastavoval, protože taková by byla společenská
norma. Politická realita je tvárná a každý, kdo zažil
komunistickou diktaturu o tom něco ví (zbytek si to může dohledat
v knihovně, ale pozor – i tyto informace jsou zabarvené
polistopadovým politickým vývojem), takže pokud někoho tento
příklad urazil a chce mi tvrdit, že by to bylo absolutně nemožné
– jako sorry, ale přesně tohle se dělo a v různých zemích
(Severní Korea) stále děje.
Žijeme v době, kdy
se kvůli stále větší granulaci společnosti ocitáme v situaci,
kdy se ani nelze usmát na prodavačku v obchodu, aniž by to bylo
vyhodnoceno deseti lidmi za vámi stojící ve frontě deseti
extrémními politickými hledisky a následně jste nebyli deseti
způsoby odsouzeni do nejhlubších pekel, protože… důvody? V
době, kdy otázky feminismu, trans-genderismu, pohlaví, sexuality,
politické příslušnosti, náboženství a astrologických znamení
zaručují, že pokud vytváříte příběhově silnou hru ze
středověku o synkovi vesnického kováře, co se vypracuje na
rytíře (ano, řeč je o Kingdome Come) a řeknete, že tam právě
z těchto výše uvedených důvodů budete mít jen jednu postavu a
tou bude Henry (Jiří) – dostanete na sociálních sítích kotel,
že si nemůžete navolit hrát za černošskou lesbičku… Je
jedno, čím obhájíte, nebo se budete snažit obhájit cokoliv, v
dnešní době sociálních sítí má každý příležitost se
vyjádřit k jakémukoliv tématu a někteří se vyjadřují hodně
hlasitě. Bohužel, ne vždy logicky a konsistentně. Nakonec se
stejně neobhájíte a jediná obrana je se k věci zkrátka
nevyjadřovat a počkat si – ony ty horké hlavy brzy najdou něco
jiného, nad čím se rozčilovat.
To k čemu se ale
celou dobu snažím dobrat je fakt, že neexistuje jedna správná
cesta, jak dělat apolitické hry. Prostě to nejde ze všech výše
uvedených důvodů a spoustě dalších navíc. A pokud se velké
společnosti (marně) snaží vytvořit nějakou takovou hru,
nevyhnutelně se jim „povede“ vytvořit dílo bez chuti a vůně,
protože snaha uspokojit každého, vede k nevyhnutelnému stavu, kdy
nikdo není spokojený a produkt jako takový doslova čpí
nevyužitými možnostmi. Nesmyslné požadavky stále menších a
menších skupinek lidí neberou konce a v určitém okamžiku si
autoři a vydavatelé musí říct, že čeho je moc, toho je příliš
a prostě ignorovat podobné nesmysly. Jako vždy, je selský rozum
pravděpodobně ten nejlepší rádce, kdy se přestat zajímat o
podobné názory, ale přiznám se, že v této extrémně zmatené
době to není zrovna nejjednodušší, protože někteří lidé
jsou schopní vyčíst politický postoj i z hraní Pong, nebo Tetris
a pak vám to dát sežrat na internetu.
Žádné komentáře:
Okomentovat