A vzhledem ke kvalitě hry, asi ani nikdy nikdo znát nebude...
One Punch Man byl
asi tak před dvěma lety docela fenomén na Netflixu a to dokonce i
pro lidi, kteří moc anime nemusí, hlavně z toho důvodu, že jde
o zatraceně přepálenou srandu, střílející si z vlastního
žánru a Japonské Manga/anime kultury. Všechno co západnímu
diváku přijde na anime až otravné tu je – dlouhé monology
během kritických situací, vyhrocené bitvy v nichž jde o osud
celé planety, monstrózně monstrózní monstra s super-záporáckou
agendou, hrdinové tak hrdinští, až se na to nedá koukat. Vtip je
v tom, že všechny tyto stereotypy se v One Punch Man vytočili na
nejvyšší stupeň a pak ještě trochu a k tomu se přidal
superhrdina Saitama, který dělá celý ten superhrdinský štik jen
proto, protože se nudí. Proč se nudí? Protože, jak už název
celého anime napovídá, stačí mu jedna rána a i ten nejsilnější
nepřítel prostě dezintegruje na prvočinitele. Ne že by měl
nějakou zvláštní schopnost, ono vlastně důvod a způsob jak
celá ta jeho síla funguje není pořádně (patrně úmyslně) v
anime vysvětlena, ale celkově se dá říci, že pokud bychom
porovnávali hrdiny fiktivních vesmírů, tak jediný, kdo by se
mohl Saitamovi postavit a asi i vyhrát, je Dr. Manhattan – a ten
tu není, takže Saitama nemá konkurenci.
No jo, ale jak tedy
uděláte hru, ve které je Saitama hratelnou postavou a nezničíte
tím celkový balanc hratelnosti? Koneckonců – celý vtip hraní
her je překonávání překážek a progrese, což jaksi nejde, když
vám na poražení jakéhokoliv nepřítele stačí ona jedna jediná
rána. Jediným řešením je udělat Saitamu vedlejší postavou,
která se sem tam jen tak mihne a je tu pro hráče jako jakýsi
bonbónek a musím přiznat, že když jsem měl poprvé příležitost
ho ovládat, byla to velká zábava… celých šest sekund. Pak byl
nepřítel na kaši a nastoupila animace.
OK, takže co je
vlastně One Punch Man za hru? Pokud máte zkušenost s hrami ze
série Naruto, nebo One Piece, máte vcelku jasno. Já, přiznávám,
jsem tyhle hry viděl tak akorát z rychlíku za deště a to ještě
na okno močila žába (hrál jsem to jen jednou, nebo dvakrát u
kamaráda), ale z celkového provedení mám dost silný pocit, že
One Punch Man je ve svém žánru dost typická a levná, což je
dost škoda. Na začátku si vytvoříte vlastního hrdinu/ku,
projdete si jednoduchý tutorial, ve kterém vám vysvětlí jak
bojovat a pak už jedete od jednoho souboje k druhému, sem tam s
nějakou tou příběhovou vložkou.
Příběh v zásadě
sleduje první sezónu One Punch Man anime s tím rozdílen, že vaše
postava je naroubována do oněch situací. Problém je v tom, že
hra obsahuje nějakých dvanáct arén, pár ulic města a dva malé
interiéry, takže pocitu, že se jenom točíte v kruhu a že se
autoři jaksi neobtěžovali s vytvářením obsahu, se nevyhnete. Do
toho se mísí postupné omrzení úrovní grafiky, která je sice
docela funkční, ale to je asi tak všechno. Opravdu jsem nečekal
nějaké grafické orgie a ano, hra má evokovat předlohu, což na
první pohled plní na jedničku, ale jak říkám – postupem času
se opakující scény, jednoduché animace čehokoliv, pouze občasný
dabing (možnost si zvolit mezi Japonským a Anglickým dabingem je
vítaná) přemění na jakýsi pocit „of the shelf“ hry. Jakoby
zkrátka někdo použil již předem připravené assety, nahodil jim
trochu novou fasádu a z toho všeho splácal novou hru. Je to jako
svého času stý klon Dooma ve stejném enginu.
Ono by to nebylo tak
špatné, kdyby se autoři soustředili jen na samotnou bojovou část
hry a udělali něco jako dělá NetherRealm s Mortal Kombatem, nebo
sérií Injustice (byť mě osobně tenhle bojový systém moc
nesedí), protože souboják v One Punch Man je dost jednoduchý a v
podstatě všechny postavy reagují na stejné příkazy jen s menším
rozdílem (někdo je rychlejší, ale zato slabší a naopak), takže
je nakonec jedno, jakou třídu charakteru máte zrovna v ruce. Nebo
kdyby se autoři soustředili více na RPG část a vývoj postavy,
protože takhle to je trochu jako série Yakuza, jen v mnohem menší
statické lokaci, s méně zajímavými úkoly (popravdě po nějakých
třech hodinách jsem texty zadavatelů prostě přeskakoval –
generická nuda) a velmi plochým vývojovým stromem bez nějakých
pořádných možností a nuancí si vytvořit něco opravdu
unikátního.
Hlavní příběhová
linka se člověku povede dorazit za nějakých deset hodin, ale pak
tu je onen end game content spočívající v neustále se zvyšující
obtížnosti soubojů proti ne moc nápaditě generovaným nepřátelům
(vůbec celá část s oblečky a generováním hrdiny/ky mi přijde
dost neduživá a bez fantasie). O tom také svědčí i to, že bez
jakékoliv snahy mi do platiny chybí jen dvě trofeje – mít lvl
50 se svým charakterem (chybí mi dva levely) a dosáhnout maximální
úrovně, což předpokládám znamená dotáhnout se na lvl 100 a to
mě opravdu nezajímá. Jinými slovy – po deseti hodinách máte
už úplně všechno a jediné co zbývá je dost jednoduché, byť
extrémně zdlouhavé levelování. Škoda, mohlo to být
zajímavější.
Další dost
otravnou částí hry je, bohužel, hudba. Vzhledem k tomu, že se
pohybujete jen v několika málo lokacích a ve hře je jen několik
málo dalších druhů situací – máte tu jen omezenou paletu
skladeb a protože skladby samy o sobě nejsou nikterak úžasné,
začnou se velmi rychle zajídat. Došlo to nakonec tak daleko, že
jsem vypnul zvuk ve svých sluchátkách a radši poslouchal
podcasty, což následně nepomohlo v mém zájmu o čtení textů ve
vedlejším misích. Jedno vede k druhému bohužel.
Celkově to možná
zní, že jsem se u hry nebavil a do jisté míry to je pravda.
Hlavní příběhová linka je stále docela fajn, hlavně proto, že
původní anime byla neskutečná sranda a kdykoliv se na scéně
objeví některý z více absurdních charakterů, hlavně tedy
Saitama, tak je radost se na hru dívat a hrát ji. Všechno ostatní
bohužel je jen průměr a šeď. A to mi je dost líto, protože jak
říkám, anime mám opravdu rád (byť druhá sezóna trochu
zklamala) a tohle byla příležitost, jak trochu vystoupit z komfort
zóny a zkusit jiný žánr, ale prostě to nedopadlo. Hra celkově
není špatná, protože technicky funguje a nápad že Saitama
ultimátně porazí všechno na jednu ránu, jen občas musíte
vydržet v souboji dost dlouho na to, aby vůbec dorazil na bojiště,
je vtipný a unikátní, ale to jaksi celé dílo nezachrání. Takže
jen lehký průměr.
5,6/10
Žádné komentáře:
Okomentovat