Upřímně řečeno, série NieR šly až do dílu Automata kompletně mimo mě a i ta by mne minula, nebýt nezvyklého hypu okolo této hry a dema. Na internetu jsem si pak dohledal nějaké informace ohledně příběhového pozadí, protože Automata je koneckonců sequel a na první pohled je na ní vidět, že tu je hodně historie, ale i přes mou snahu to celé tak nějak pobrat a vstřebat, musím přiznat, že to je bordel srovnatelný s Kingdom Hearts, nebo Metal Gear Solid sérií. To není nutně špatně, protože pokud jste ochotni a schopni se srovnat s jistými mezerami ve znalosti historie dané série, čeká vás vcelku ucelený zážitek, který sice odkazuje na minulé (a tak trochu i budoucí) dějové zvraty, ale jde spíše o pomrknutí, než „bez tohoto detailu to nepochopíš“. Přesto pro neznalé tu bude takový ten hluchý pocit, že se procházíte chrámem nějakého tisíce let zapomenutého boha tisíce let zapomenuté civilizace a vy zkrátka dlužíte všem těm v prach se obrátivších znát jejich příběh.
V recenzi na Replicant budu asi hodně odkazovat na Automata, ale nedá se nic dělat, nebýt Automata, nebyl by ani remake Replicant a tak mi přijde tak nějak přirozené hru recenzovat v tomto kontextu, byť je trochu na hlavu, když obvykle člověk vezme novější díl a ten právě recenzuje ve srovnání s minulým, ale taková už je doba. Nehledě na fakt, že Replicant přebírá mnoho assetů z Automata, protože čas na nikoho nečeká a hra z PS3 éry jaksi není moc impresivní na konci současné generace. Krom toho i samotní autoři uznávají, že úspěch Automata, byla tak trochu divná náhoda, kterou ani nepředvídali a rozhodně od Replicant neočekávají nějakou prodejní bombu a spíše jde o jakýsi fanouškovský projekt pro fanoušky.
Začnu technickou stránkou. Replicant na první pohled působí dost chudě a prázdně. Nedá se svítit, ale je to tak. Hlavně ve větších lokacích je vidět, že u původní verze hry se hodně šetřilo na detailech, jen aby se docílilo větší dohlednosti a použití modernějších assetů a silnějšího hardwaru neznamená, že tyto oblasti budou najednou vypadat jako Assassin Creed Valhala. Ale to je jen první dojem. Zachování původní estetiky a vylepšení celkového vizuálu přinesl podobný pocit jaký jsem měl ze hraní remaku Shadow of Colossuss a to je pro mě známka citlivého přístupu, který se nesnaží přepisovat historii a poddávat se nejmodernějším trendům, jen proto protože tu jsou. Namísto toho si hra zachovává svůj styl a hratelnost, přičemž samozřejmě na místech, která to opravdu potřebují, jako je ovládání, nebo takové ty „user experience“ featury, a hra je opravdu potřebovala, protože od doby vydání jsme se přeci jenom v jistých směrech přiučili a ergonomie je přeci jenom trochu jinde, k jistým úpravám došlo. Sice by to ještě chtělo vychytat nějaké ty mušky, ale za celou dobu hraní (skoro šedesát hodin), jsem neměl problém s uživatelským rozhraním, nebo ovládáním.
Snad jen fotomód mohl být přidán, ale to je jen menší stížnost a nebudu na tom moc remcat – pokud tedy studio nepřidá tuto funkci za dalšího půl roku. To mi pak asi praskne cévka.
Teď ale půjde o tak trochu sešup dolů a nebude to z mé strany fér, ale tady jde o zákaznické blaho.
Replicant je primárně zaměřený na hráče, kteří si užili Automata a chtěli by prostě něco podobného ze stejného universa, nebo podobným stylem vyprávění. V tomto směru Replicant je přesně co tito hráči chtějí. Problém je v tom, že jde o skoro po všech stránkách méně zajímavý titul – což dává naprostý smysl, když si uvědomíme, že jde o předchůdce a takhle by to ideálně i mělo být (byť dnes je spíše obvyklý opačný přístup – hlavně u velkovydavatelů). Takže aby bylo jasno, pokud jste milovali náhlé změny stylu hratelnosti, hned několik příběhových linek hraných za jiné postavy, impresivní lokace, nebo opravdu hodně komplikovaný příběh s filosofickým přesahem nad jakým by i Řečtí filosofové zaplakali – budete zklamáni. Replicant je Automata ver. 0,75946851825676.
To znamená že sice tu jsou občas místa s typickým „bullet hell“, ale jen vzácně. Změny perspektivy a s tím spojené změny ovládání jsou zde jen naznačeny. Až na jednu výjimku hrajete celou dobu jen za jednu postavu a konců je zde jen čtyři (plus jeden bonusový konec-ne-konec jako odměna za dohrání a jako naznačená návaznost na Automata). A nakonec ona heavy-duty otázka filosofie se zredukovala na hospodské pokecání u piva a řešení existence spojení mezi tělem a duší, přičemž podrobnosti ohledně tajemného projektu „Gestahlt“ a co to vlastně znamená pro lidi se kterými ve hře komunikujete, nejsou zrovna očividné a pro plné vysvětlení si člověk opravdu musí zajít na internet.
Na druhou stranu musím uznat, že kdybych původní hru hrál v době vydání, asi bych byl mnohem více nadšený. Ale to je asi jako dneska si zkusit zahrát druhého Zaklínače poté, co jsem dvakrát dohrát třetího. Člověk se musí smířit s tím, že hra je jen tak dobrá, jak jí doba dovolí a lepší už to nebude, pokud se neodhodláte ke kompletnímu překopání původního díla, takže to už ani původní dílo nebude připomínat.
Další odlišnosti od Automata na které musím upozornit, je jakýsi pocit menšího prostoru. Celá hra se vlastně odehrává v několika málo mapách, které se používají na vcelku typické „fetch“mise, nebo „najdi a zabij“ úkoly a byť v příběhu dojde k docela radikálnímu časovému skoku, moc se v jejich kompozicích nezmění. Ve výsledku je hráč nucený k dost masivnímu back-trackingu, opětovnému procházení několika lokací kvůli nahrabání materiálů pro vylepšování zbraní a tak podobně. Svět Replicant pak působí spíše jako opravdu maličký růžek teoreticky většího světa. Automata byla vinna stejným hříchem a obzvláště při pozdějším hraní měl člověk pocit, že by to opravdu chtělo nějaké nové lokace, ale Replicant je v tomto směru mnohem horší.
Na druhou stranu (opět) je třeba říci, že hra ubíhá pěkně svižně a právě díky celkové malosti člověk má skoro vždy přehled kam jít a co dělat a nikam není moc daleko, i když je fast travel z příběhového důvodu zrovna nedostupný. Navíc pokud si dáte tu práci a hned při prvním průchodu vysmýčíte všechny vedlejší úkoly, tak při následném hraní (nezbytně nutné pokud chcete vidět všechny konce) se nemusíte s ničím moc obtěžovat, jít po těch několika hlavních dějových misích a být během několika hodin hotový. Mě kompletní dohrání trvalo okolo pět a padesáti hodin, ale je pravdou, že jsem se hodně zdržoval s nepovinnými aktivitami, nebo grindováním materiálů, přičemž pokud zrovna tohle vás netankuje – lze to vcelku úspěšně přeskočit i na normální obtížnost, protože Replicant není zrovna tuhá hra a o nic moc nepřijdete. A ne, nemám platinu, některé věci na její získání jsou už bohužel opravdu jen pro lidi, co mají hodně času a nevadí jim grind.
Jako další bonus hra přináší i možnost po prvním dohrání si zapnout soundtrack z Automata, nebo nahodit Automata kostýmy na hlavní postavy, což jsem neudělal, protože hudba je u Replicant zrovna jedna z těch věcí, které se Automata vyrovnají naprosto bez problémů a kostýmy by byly trochu jako pěst na oko. Ale pokud to tak máte rádi…
Takže jak, doporučit Replicant, nebo nikoliv? Asi takhle: NieR série je hodně divná věc i na Japonské poměry… tedy, ehm, Kingdom Hearts je ještě méně pochopitelná, ale to je z jiného důvodu (blbé psaní), ale i tak – buď tenhle styl máte rádi, nebo ne a v tom případě by se vám nelíbila ani o hodně lepší Automata, takže ne, pro vás taková hra není. Na druhou stranu, pokud jste hráli předchozí díly a líbily se vám a z nějakého důvodu jste byly posledních deset let zavřeni v jeskyni, takže jste minuli jak Replicant, tak i Automata – teď máte tu nejlepší příležitost si něco pořádně užít. A začal bych právě Replicant a až pak Automata. No a ti kdo měli rádi Automata a nehráli Replicant (můj případ)…. Ale jo, tohle se vám taky bude líbit. V dnešní době to bude působit trochu jako chudý příbuzný, ale to fascinující jádro je zde, hraje se to velmi dobře a hra má své momenty, kdy hráč je rád, že je hráč a může něco takového zažít….
8/10
Žádné komentáře:
Okomentovat