Recenze: Horizon Forbidden West

Opětovná návštěva post-apokaliptického neoliticko-post-technicistního univerza v opět trochu více otevřeném světě. Lepší než posledně?

Studio Guerrila měla s prvním Horizonem zatracenou kliku. Z nějakého důvodu jejich na první pohled nesmyslný mišmaš post-apo sci-fi ve kterém hrajete za člena primitivního kmene z doby kamenné a přitom lovíte robodinosury, jezdíte na robo-koních a snažíte se zabránit druhému konci světa pomocí všemocné AI – sedl hráčům do vkusu jako zadek na hrnec. Tedy, ne všem samozřejmě. To by ani nebylo moc možné. Slyšel jsem názory, že jako jo, hra to je dobrá, ale něco na ní je nechytlo a tak ji docela brzy opustili a tak podobně. Ale to je podle mého názoru něco, s čím se potýkají všechny hry s otevřeným světem a je to hodně otázka vkusu. Mě osobně první Horizon padl do oka nesmírně a slupnul jsem ho jako malinu, udělal skoro všechno co udělat šlo, skoro dostal platinu a nesmírně si užil i velmi pěkné DLC. No a teď tu máme druhý díl. Je lepší, nebo horší? Inu,jak v čem, jak kdy…

Předně bych chtěl říci, že je mi dost líto, že hra vyšla i na PS4. Ne proto, že bych ji majitelům PS4 nepřál, to ani náhodou, protože vzhledem k tomu, jak moc ne-dostupná tahle konzole stále je, asi bych ji nebýt náhody taky neměl. Ne, jde mi o to, že z technického hlediska se člověk jenom může ptát „co by kdyby?“ a mám ten dojem, že kdyby se autoři nemuseli ohlížet na starou generaci, hra by vypadala možná o trochu lépe a byla o trochu lépe vyhlazená, protože zdroje na tvorbu pro slabší konzoli by šlo alokovat jinam.

Na druhou stranu už samotný fakt, že hra běží na staré generaci a podle všeho velmi dobře, slouží jako testament jak dobré zaměstnance Guerrila má. Jinými slovy – ta hra je opravdový skvost co se vizuálu týče. Asi bych řekl, že co se čisté estetiky týče, Ghost of Tsushima u mě o kousek vede, ale to je dané spíše settingem a naprosto kýčovitou fotogeničností, než technickou kvalitou (která je podle mého dost rovnocenná). Každopádně Horizon opět nabízí skvostné scenérie – i v performance modu, kdy některé efekty jsou vypnuté aby se zachovala velmi stabilní 60fps. Skvělá práce se světlem, různé částicové efekty a destruktibilní prostředí je opět na výši a mám pocit, že co se technické části týče – v současnosti hra nemá moc konkurence a to ani na PC.

Hra přinesla několik nových robo-zvířat, jejich updatované modely jsou opět radost pohledět a v soubojích je krásně vidět, jak jednotlivé části odlétávají, když je správně zasáhnete. V prvním díle jsem měl trochu smíšené pocity z obličejové mimiky normálních NPC. Hlavní postavy měly mimiku ručně dodělanou, ale na mnohé z generických NPC bylo použito automatický lip-sinc, což na jednu stranu určitě při rozsahu této hry ušetřilo hromadu zdrojů, ale na druhou stranu to vypadalo trochu gumově a syndrom „uncany valley“ se dostavoval docela často. I tak to bylo oproti dobovému standardu více, než jste dostali kdekoliv jinde. U druhého dílu se problém již neopakoval. Nevím, jestli autoři strávili měsíce ručním dolaďováním každého jednotlivého obličeje (jestli ano, tak jim tu práci nezávidím, protože hra obsahuje hromadu pojmenovaných charakterů), nebo použili nějaký opravdu vychytaný software, ale výsledek je, že snad u ani jediného NPC jsem neměl pocit, že jde jen o nějaký automatický speech-to-animation proces. Výsledkem pak je, že jsem přeskakoval jen velmi malé množství dialogů, byť popravdě řečeno – většina vedlejších NPC měla věty obvykle ve smyslu „někdo někam šel, nevrátil se, asi je v nebezpečí, nemohla by jsi tam jít a zjistit o co jde?“, takže žádný Shakespeare. 

Pokud jde o side questy od „vesnických“ NPC, většina z nich vypadá nějak takhle a i mnohé z větších questů od důležitějších postav se v zásadě také moc neliší. Ale to je asi cena, že to, že těch questů tu je tak zatraceně mnoho a naštěstí mnohé z nich jsou variabilnější a zajímavější. Byť v zásadě děláte takové ty klasické hrdinské věci, které v realitě by si udělali lidi sami, ale ve hrách svět stojí a čeká na toho správného hrdinu, který přijde, rozdrtí zlo na prach a zachrání všechny ty lidi, kteří se ztratili sto metrů za bránou vesnice a nikdo jiný je nebyl schopný najít… Eh, omlouvám se, jen jsem dostal trochu záchvat realismu.

Velikou pochvalu ode mne Horizon dostane za prozkoumávání. V druhém dílu se autoři velmi pochlapili a přinesli do hry více puzzle elementů, které osvěží jinak dost akční hratelnost. Všechny prozkoumatelné ruiny a chodící věže „Tallnecky“ jsou velmi pěkným enviromentálními puzzly a některé jsou pěkně zapeklité. Dobrou zprávou pro lidi, které to moc nezajímá je, že kromě Tallnecků a jen části Cauldronů, je vůbec nemusíte dělat, ovšem jde o příjemné vytržení z originální hratelnosti a je hezké vidět, že i v příběhových misích, které se povětšinou odehrávají v ruinách starého světa, se sem tam nějaký ten slušný puzzle objeví, takže hra není jen tupou rubanicí, ale vyžaduje k dohrání i nějakou tu šedou mozkovou buňku.

Jinak příběh je něco co by se dalo definovat jako „klasické pokračování“. Mnohé postavy z předchozího dílu se vracejí a tak nějak dávají Aloy najevo, že je hrozně hezké být nezávislá akční hrdinka, ale některé věci se holt nedají udělat v jednomužné armádě a přátelé jsou zapotřebí. Výsledkem pak je, že máte ve hře jakousi základnu, do které se opakovaně vracíte, máte konverzace s různými NPC, občas děláte nějaké ty mise spolu a celkově vidíte, jak Aloy roste z jakéhosi poustevníka v vůdce malé skupinky dedikovaných přátel. Stále děláte vlastně všechno sami a bez vás se nic nehne z místa, ale celkový dojem je, že Aloy se učí být více společenskou postavou a to je za mě moc dobře.

Vyvrcholení hry pak samozřejmě přináší takové to klasické „zabili jsme hlavního enemáka, ale ten vlastně nebyl úplně hlavní a máme tu něco ještě většího pro příští díl…“. Nemůžu říci, že bych nechtěl další díl, protože Horizon je zatím velmi dobrá série, která se nestačila propadnout do marasmu každoročního vydávání za každou cenu, jako se to stalo Assassin Creed, ale na druhou stranu, a teď to bude možná znít trochu divně, jsem doufal, že to bude mít totálně uzavřený konec „a žili spolu šťastně až na věky“, místo „možná hra bude, možná nebude – nechte se překvapit“ cliffhangeru. Docela mi chybí hry, ve kterých je jasné, že pokud bude pokračování, bude to něco úplně jiného, protože v jistém smyslu, se Horizon Forbidden West začíná až nepřiměřeně nafukovat a růst jen pro benefit růstu.

O čem mluvím? V prvním díle jsem opravdu miloval soubojový systém, který díky variabilitě zbraní a upgradování opravdu nabízel pocit progrese během hraní. Používání ropecasteru na létající, nebo silnější potvory, následné elementární útoky specializovanými bombami, nebo šípy a pak precizní olupování brnění pro získání vzácných surovin bylo skoro až do konce, kdy jste měli poněkud přesílenou zbroj a výzbroj, naprostou nezbytností. Ve dvojce… jsem si vystačil s běžným loveckým lukem, občas jsem použil vibrační šíp a když jsem neměl náladu na nějakou finesu, tak jsem nepřítele vybombardoval prakem s granáty a bylo hotovo. Žádné kladení pastí, žádné nastražování drátů s Tripcasterem, ani jednou jsem nepoužil nové výbušné kopí a jen díky se zbraní svázané misi jsem zkusil takové to grindovací jojo u kterého jsem skoro okamžité zapomněl jak se jmenuje.

Ano, hra obsahuje spoustu pěkných zbraní, které by mohly dovolit variabilní strategie jak bojovat, ale na normální obtížnost je lovecký luk více než dostačující a nepřátele prostě „ustřílíte“ na dálku a hotovo. To mi přijde jako nesmírná škoda a devalvace jinak dobrého systému, který se začíná topit v přehršli možností a gadgetů, místo aby piloval strategie a šel trochu více do hloubky. Asi by pomohlo, kdybych si nastavil vyšší obtížnost, nevím, ale když jsem po nějakých třiceti hodinách došel k tomuto názoru, už bylo trochu pozdě. Takže asi tak.

Velmi podobné mi to přišlo s bojovými arénami. Hra přidala novou hloubku v soubojích s kopím, ale protože kopí jsem využil prakticky jen v naprosto minimálním množství (protože většinou všechno ustřílíte na dálku), nikdy jsem se pořádně nenaučil jak s ním zacházet a tak když došlo na souboje s lidmi v arénách – nebavil jsem se a po tutoriálu jsem do nich ani nevlezl. Což je možná škoda, protože za odměnu můžete dostat docela pěkné zbraně a brnění. Jenže i to je docela k ničemu, protože když si odmyslím estetickou stránku věci – až do konce hry jsem si vystačil s docela průměrným brněním a ani se mi nepovedlo ho vylepšit na maximum… Kdyby hry nabídla méně kusů brnění a ty nejlepší kousky za arény, lovecké oblasti a dostihy (ano, hra má teď i něco jako dostihy – zkusil jsem jednou a nebavil se) byly opravdu zapotřebí, nebo vám dávaly velmi výrazné výhody – asi by to bylo mnohem lepší.

Trochu problémem jsou glitche. Ne že by hra kvůli nim nešla hrát, nebo se nedalo na ni koukat, ale občas se mi stal vizuální bug, kdy kus nepřítele nebyl viditelný, nebo mi Aloy skončila zacyklená v nekonečné animaci když se dostala do dvou kolidujících geometrií. Naštěstí jsem se buď ze situace vyskákal ven, nebo se rychle respawnul a bylo to. Hra je v tomto směru buď velmi odpouštějící, nebo se to nestává velmi často a vzhledem k velikosti projektu je dost úctyhodné, jak málo chyb jsem během devadesáti hodin našel.

Sumasumárum – druhý Horizon je zkrátka druhý Horizon. Větší (ne přehnaně), hezčí, příběh je velmi slušný (Guerrila opět dokázala udělat dobrý konec), technická stránka naprosto vyhovující a hratelnost opět na výši, plus hra nyní obsahuje i jakousi stolní deskovou hru, jež mě opět nechytla (ale myslím, že by mohla být dobrá, jen jsem ve hře nechtěl strávit více než sto hodin...). Největším problém druhého Horizonu, kvůli kterém nedostane vyšší hodnocení než ten první je, kromě faktu, že je druhý a tudíž překvapení se nekoná, jakýsi pocit, že autoři v jistém směru nevěděli, kdy přestat a tak do hry cpali víc, než na kolik byl původní systém stavěný – a to mluvím hlavně o soubojovém systému, který nárůstem možností trpí nejvíc, protože v konečném důsledku mě nenutil jej využívat skoro vůbec. Kdybych si mohl něco přát pro potencionální třetí díl, tak snad skoro až změnu žánru, ale to se dozajista nestane, protože diváci zkrátka očekávají to co očekávají a v konečném důsledku, pokud autoři budou pokračovat v nastoupené cestě, to povede ke krachu. Ale pro dnešek – Horizon: Forbidden West mohu s radostí doporučit skoro každému.

9/10