Máme tu zase jednou
skvost jako Valkyria Cronicles, nebo jde o sterilní nudu?
Mám dost slabost pro Japonské strategie. Už od dob Final Fantasy Tactics jsem se snažil alespoň zkusit všechno co se mi pod ruku dostalo, byť popravdě řečeno – jen některé hry z tohoto žánru jsem opravdu dohrál. Inu, nikdy nekončící přetlak novinek člověku nedovoluje nasypat stovku hodin do jednoho titulu vícekrát, než jednou, možná dvakrát do roka. Jednu věc ale musím tomuto žánru vytknout a štve mě to už více než dekádu – graficky se tyhle hry nehnuly z místa přes dvacet let a pokud by SquareEnix našel ve svém kolektivním mozku alespoň dva neurony blízko natolik, že utvoří spojení a vydalo originální FF Tactics bez jediné úpravy – s naprostým klidem by tahle hra prošla jako novinka. Ano, většina těchhle her vypadá jako trochu lepší šestnáctibit a mě hlava nebere, proč proboha! Vždyť je to ostuda v dnešní době!
Ano, asi je co říci na adresu „pokud to není rozbité – neopravuj to“, nebo k faktu, že 2D sprity na jednoduché Minecraft připomínající mřížce jsou velmi přehledné a prostě to funguje, jenže na druhou stranu, všechny tyhle hry vypadají zatraceně zaměnitelně a v dnešní době, kdy hry jsou schopny zobrazit tisíce velmi realisticky vypadajících panáků na ploše několika čtverečních kilometrů, jde o poněkud bizarní situaci.
Ne že bych nutně musel mít obrovské mapy a stovky jednotek pod palcem. To není můj úmysl, protože například hry ze série Valkiria Chronicles mají jen pár jednotek na mapě a jde opět o velmi taktickou hru, ale zkrátka je na nich vidět, že byly udělané ve dvacátém prvním století a zatraceně jim to sluší. Plus moderní technologie umožnili si trochu pohrát se základním konceptem Japonských strategických her, který se jinak u klonů FF Tactics absolutně nikam nehnul za posledních dvacet let. CO se snažím říci je, že když se dokázal pohnout X-com a máme tu dnes hned několik velmi povedených klonů, jež ke všemu vypadají zatraceně k světu a Japonci se nemají k ničemu – neměli by si stěžovat, že na západě se tyhle hry skoro vůbec neprodávají!
Proto když jsem viděl první videa a hrál demo k DioField Chronicle, měl jsem dojem, že se nám tu rýsuje opět něco trochu pokrokovější a modernější. Koneckonců graficky hra vypadá docela slušně, bojový systém je neotřelý a tak dále. Problémem ovšem je, že jak člověk hraje DioField Chronicle trochu déle, začne si uvědomovat, že ne všechno zlato se třpytí a že tenhle titul, když už nic jiného, potřebuje z hlediska koncepce a scénáře trochu dopéct v troubě.
DioField Chronicle má hlavně do začátku hodně co nabídnout. V prvních deseti hodinách, kdy jsem se seznamoval v hrou, jsem docela nadšeně výskal nad možností rozdělovat bodíky do zkušeností jednotlivých postav, systému výroby zbraní, odměn za dokončení vedlejších úkolů během misí jež garantují bonusy za něž si pak můžete koupit lepší věci, nebo upgrady do sumonů. Co na tom, že hra na druhý pohled vypadá, jako by byla udělaná z „Generický Japonský Grafický Asset Store ((tm))“ – hlavně že to je ve 3D, dobře se to hýbe a je to přehledné že? No, po dalších deseti hodinách člověka začne trochu mrzet jakási vágnost a generičnost vzhledu hry a na konci už člověk jaksi jen znuděně odklikává konverzace jen aby dostal finanční bonus, nebo přistup do vedlejší mise.
Generičnost grafiky se totiž jaksi dokázalo prosáknout do generičnosti příběhu, respektive způsobu jakým je vyprávěný. Nebudu lhát, někdy od patnácté hodiny jsem přestal dávat pozor co kdo říká, protože jaksi jsem neměl dojem, že někdo sděluje něco převratného, nebo zajímavého. Většina postav se chová naprosto podle šablony svého archetypu a z nějakého důvodu, ta nejdůležitější postava celé hry – hlavní hrdina, má naprosto plochý, znuděný a nezainteresovaný přednes (hrál jsem s Japonským dabingem, takže jde o věc dost neslýchanou). Jeho většina konverzací s ostatními postavami se nese v duchu suchých briefingů před bitvou, nebo říkáním ostatním vedlejších charakterům že jakožto žoldáci se můžou připojit k bandě a odejít z ní kdykoliv se jim zachce – jemu to je buřt a má to na párku. Ach jo.
Samozřejmě celková story se nese ve znamení zrady, pomsty, hamižnosti, dobývání a rytířské cti, ale sumasumárum – podání to celé naprosto zabilo. Plus velkým problémem je, že kdomě bojišť se vlastně nikam nepodíváte v všechno se odehrává na vaší základně, jež ke všemu vypadá zajímavě asi jako panelákové sídliště. Škoda, protože si stojím za přesvědčením, že i naprosto blbá nebo stokrát ohraná story může být zajímavá a strhující, jen když se jí povede dobře ukázat a zahrát. No nic, na příběh jakožto nositele hráčova zájmu se moc spolehnout v DioField Chronicle nedá. Co tedy hratelnost?
Hratelnost je v zásadě dost dobrá a hlavně v začátku, kdy člověk objevuje všechny možnosti, má dost co nabídnout. Do bitvy si můžete vzít vždy jen čtyři charaktery, takže je dobré si namixovat z jaké třídy budou, ale i když uděláte chybu nic není ztraceno, protože během mise můžete až třikrát vyměnit jednu postavu za další, kterou máte v zásobě. To a ještě možnost si ke každé aktivní postavě přidělit neaktivní charakter z něhož pak můžete používat některé ability, povětšinou pokrývá všechny možné situace do kterých se můžete dostat.
To bohužel ale vede k jakési stagnaci, kdy v podstatě celou hru jsem si vystačil se stejnou základní sestavou a kdyby mi příběh některé postavy neodebral, nebo sem tam nebyla mise ve které můžete použít jen určité charaktery (myslím, že takové mise tam byly jen dvě, nebo tři), nikdy bych nic neměnil. Pokud hned na začátku trochu polevelujete a během průchodu hrou nebudete odbývat vedlejší mise – nikdy nebudete mít nedostatek peněz na nový equipment a mise samotné budou dost jednoduché (Normal obtížnost). Za celou dobu hraní jsem přišel jen o jeden jediný bonus – to je dost co říci.
Hra mě moc nenutila experimentovat s povoláními, nebo charaktery, protože samotná strategie bitev se obvykle smrskla na buď malé skirmishe s jednotlivými vojáky, kdy se na ty chudáky sesypete a umlátíte je pouhým počtem, nebo proběhnout mapu, nabalit na sebe co nejvíce nepřátel a pak je pomocí de-buffů a plošných útoků sejmout v nejkratším možném čase. Jediný problém vám může nastat pokud dojde mana na kouzlení, ale to zase řeší když si sem tam srknete z potionu a hotovo. Samotné bitvy jsou povětšinou dost krátké (obvyklý limit pro dosažené bonusu je šest, nebo osum minut), takže hraní pěkně odsýpá, jenže vzhledem k tomu, že kompletní dohrání, plus trocha toho grindu kvůli lepšímu gearu, trvá odhadem třicet pět hodin – stane se to ke konci docela rutinní operace i za nejlepší situace.
Docela by pomohlo, kdyby alespoň mise byly různorodé, ale ani to se moc nepovedlo a v drtivé většině případů jde o „dostaň se z bodu A do bodu Z skrze abecedu checkpointů“, několik málo Escort misí (vzhledem k délce misí to není až tak špatné), obrana nějakého bodu na mapě a nakonec naprosto nezbytný tip mise – „vykydli všechno co se hne“. Ano, já vím, ono se toho asi moc v tomto ohledu vymyslet nedá (oh, to bude zase překvapení, až nějaká hra přijde s novým druhem misí a všichni, včetně mě, se budou mlátit do čela, že je něco tak naprosto očividného samotné nenapadlo), ale těch misí tu je opravdu dost, jedna jako druhá a naprosto tupá AI, která je imaginativní asi jako týden mrtvá ryba, hratelnost nijak neokoření a samotné bitvy nemají snad ani jedinou nějaký zvrat nebo překvapení - kromě spawnu silnějších jednotek.
Ono to asi zatím zní, že DioField Chronicle je jeden veliký průšvih. No, já bych to tak ani neřekl. V celkovém součtu jsem si hru vlastně dost užil, protože od dob poslední Valkyrie jsem neměl příležitost si zahrát nějaké to strategické RPG ne-klasického střihu a tady se SquareEnix alespoň o něco pokusil. Jen je veliká škoda, že jim z dílny vypadl tak nějak generický kus softwaru, který sice dělá co slíbil, nikde se moc nerozbil a jede jako po másle, ale není to nic, na co by se za deset let s láskou vzpomínalo. DioField Chronicle je hra, která zkrátka měla nápad se soubojovým systémem, ale pak to převzali „kravaťáci“ a jelo se podle šablony. Škoda.
Doporučit tedy, nebo nikoliv? Podle mě, je DioField Chronicle naprosto bezpečná volba. Technicky jí není nic co vytknout, funguje od začátku do konce, vzhledem neurazí a jak říkám – je tu ten nápad s trochu jiným soubojovým systémem. Jen je… jaksi šedá a mechanická. Pokud na hru narazíte někde ve výprodeji, nebo bude v nějaké té herní akci jako je Gamepass, tak ji zkuste. Asi se budete pár hodin slušně bavit.
6,3/10
Žádné komentáře:
Okomentovat