A je to tu zase. Po roce přichází obligátní série floskulí, otřepaných frází a křečovitá snaha napsat něco nového o cyklickém jevu, jakým jsou vyhlašování Oscarů, knihy, Zlatých Slavíků, Emi, Nobelovy Ceny Míru (uvědomujete si, jak akademie každý rok musí propotit trencle strachy, by jim z Laureáta zase nevypadl nějaký ten Hitler? Tenkrát ji nedostal, jen byl nominován, a i tak se najde dost jmen, jež toho později s mírem moc společného neměli) nebo vlastně čehokoliv jiného v daném roku. Je to v jistém směru stejně ubíjející jako recenzovat každoroční vydání nového dílu FIFA, kdy v konečném důsledku opravdu MUSÍTE být znalec série abyste dokázali vypíchnout jemné, pro běžného konzumenta pod rozlišovací hranicí detaily oproti předchozímu ročníku (byť v blízké budoucnosti dojde k revoluční změně – EA se trhla od FIFA a teď se to bude jmenovat nějak jinak, takže hnedka je o čem psát že?) a tím pak vyplnit požadované penzum slov v dokumentu, než recenze jde do tisku. Ano, mám bias proti FIFA a ano, celé tohle slovesné plkání slouží naprosto stejnému účelu – nějak to celé uvést a dosáhnout alespoň trochu požadované délky textu. Zatím dobrý, úvod za námi.
Takže teď je na řadě nějaké to všeobecné shrnutí mého herního roku....... stálo to za starou bačkoru.
Příliš krátké? OK, takže tedy nějaký ten detail k tomu. Hry byly, ne že ne a nebudu tvrdit, že mezi kousky na které jsem položil své umatlané ruce, se nenajdou opravdu skvělé záležitosti, ale jen velmi málo z nich mě překvapilo svou originalitou a unikátností a když už ano, tak šlo v některém dalším směru o technicky slabší záležitost, nedotažený koncept, nebo nějaká ta další problematika, jež mi zabránila si hru užít nebo ji postavit na piedestal proti hrám, jež jsou očekávaně skvělé a v podstatě nechutně mainstreamové. The DioField Chronicle například mělo slušný potenciál být výrazným posunem v žánru SJRPG, ale z mnoha důvodů se tak nestalo a ač jsem si hru vlastně docela užil a strávil jsem v ní slušnou dávku svého volného času, její nedostatky jí brání se dostat alespoň do nominací, což je zklamání samo o sobě.
Další příklad - mám slabost pro kosmírové střílečky a v pravidelných intervalech se modlím k videoherním bohům pro resuscitování série Colony Wars, leč nevypadá to, že bych byl vyslyšen. Možná mé obětiny v podobě koz a ovcí nejsou dostatečné a měl bych trochu přitlačit na pilu. Nevíte kde bych sehnal slona? Nevadí, poohlédnu se po jiných hrách... jenže ejhle, ono nic moc nevychází a to co přeci jenom je dostupné, má k dokonalosti dost daleko. Bavíme se tady o mezigalaktických vzdálenostech. Například Chorus – na papíře docela fajn a slibná záležitost, jež bohužel trpí snahou být přístupná jak jen to jde pro co nejširší masy, takže se celé to kosmírové lítání odehrává v jakémsi pseudo-3D prostředí, jež sice na první pohled vypadá docela pěkně, ale z fyzikálního hlediska nedává ani ždibec smyslu, plus samotné ovládání má mnohem blíže Star Foxu, než Elite Dangerous (jež jen tak mimochodem vypadlo z mého radaru už léta nazpátek, protože ta hra prostě nemá příběh, plus autoři se na konzole před nějakou dobou vyprdly). Vždyť proboha jeden z hlavních obranných manévrů je barelroll! No nic, každému co jeho jest a tohle není pro mě. Hru jsem dojel, místy jsem u ní nadával jako pohan, hlavně kvůli nedotaženému potenciálu a vycpávkovému obsahu, ale opět, znovu, zase a tudíž opakovaně – tohle se nedostane ani do užšího výběru.
Některé hry byly vyloženě drtivým zklamáním a nebojím se to říci na rovinu – kompletním nasráním! Gran Turismo 7 mělo být návratem k tomu, jaké GT bylo pro milovníky série a dopadlo to jako když kočička a pejsek pekly dort. Ano, některé věci se vrátily, ale s nimi i spousta nešvarů a vyloženě podrazů na hráče z dílu Sport, plus nevyhnutelně posun k modernímu hraní, tedy cpaní mikrotransakcí a grindu protože přece peníze. Aby bylo jasno, u GT mi trocha grindu nikdy nevadila, protože pokud chcete mít to nejlepší auto – je fajn, když si ho zasloužíte a onen progres z „nákupního košíku“ VW Lupo k Formuli 1, je součást křivky obtížnosti. Jenže GT je hra a Yamauchi zapomněl, že hlavním důvodem pro existenci her je zábava a to co Poliphony udělalo s cenami za jednotlivé vozy (odpovídají realitě) a odměnami za závodění (rozhodně neodpovídají realitě) je všechno možné, jen ne zábava, protože pokud chci grindovat jen abych si koupil Nissan Skyline, můžu chodit do práce a auto si koupit v reálu. Ostatně pokud chcete, můžete si o tom přečíst moji recenzi. Nebyl jsem moc nadšený.
Jinak
v konečném součtu je nutné říci, že letos by to bez hraní
starších her, respektive návratu ke starším věcem (jsem v půlce
GTA5, sjíždím FF7 Crisis
Core, podruhé jsem dorazil Cyberpunk) moc nešlo. Moje současná
situace mi limituje volný čas a i tak jsem měl docela problém
najít novinky, jež by se do mého vyhlašování vůbec dostaly.
Vítězové tedy jsou spíše z ranku pokračování zaběhlých
značek – lepší, větší, hezčí, ale s minimem překvapení
a to je mi asi nejvíce líto. Takže k vyhlašování:
3. místo:
Evil Genius 2
Mám rád strategie, nejsem v nich vůbec dobrý, protože je k nim jen málokdy dostanu a tudíž je nemám jak moc trénovat a když už je hraji, jsem strašná lama, ale mám je z nějakého důvodu rád a tuhle jsem si dost užil. Jednoduchá hratelnost, velmi dobré ovládání, sympatická grafika, vtipná stylizace a pro jednou hrajete za záporáka, což je samo o sobě dost vzácné. Hra to samozřejmě není v ničem převratná, protože jde o klasický tycoon, ale vzhledem k tomu kolik se jich na konzolích historicky objevuje, jde o dobrou volbu pro lamy jako jsem já, protože jde o jednodušší hru, než například Tropico, u kterého jsem se skoro nikdy nedostal na normální obtížnost přes průmyslovou revoluci, s radostí doporučím. V lepších letech by se Evil Genius asi nedostal do nejlepší trojky, ale 2022 byl pro mě dost suchý rok a já se dost u ní bavil. Takže asi tak.
2. místo:
Větší, hezčí, propracovanější, detailnější a delší. Ale také více zaplevelený otazníčky na mapě, poněkud rozbitou ekonomikou, příliš mnoha zbraněmi na to aby byly všechny využity a volbami a odměnami za questy jež smrdí chudobou. Druhý Horizon je ve skoro všech směrech lepší hrou, ale protože je větší, má větší problémy právě s nafukováním obsahu a mám strach, že jestli se autoři nechytnou za nos, dopadne to se značkou stejně jako se sérií Far Cry. Zatím ale mohu říci, že nějaká ta skoro stovka hodin, co jsem do hry investoval, vypovídá a o kvalitách a chytlavosti tohoto post-apokaliptického světa. Docela se těším na slibované DLC a pokud jste Horizon nehráli ani v první inkarnaci – proč si je nedat obě hezky za sebou? Jednička je stále skvělá věc.
1. místo:
God of War Ragnarok
Ragnarok... je prostě druhý díl se vším všudy, ale bez problémů, jež postihly Horizon. Lepší grafika (jako majitel PS5 si chci postěžovat na nutnost brát ohled na PS4 – jinými slovy, kdyby nebylo PS4, bylo by to o chlup lepší, ale i tak to nevypadá blbě), lepší soubojový systém, lepší loot, lepší vyprávění, lepší skoro všechno. Svět je trochu větší, ale opět jde o jakýsi polootevřený koridor, takže se člověk neztratí, něco málo puzzlů, hodně soubojů a Norská mytologie v poněkud jiném světle. Opravdu jediné co by se dalo hře vytknout je neustálé kecání a rady při puzzlech. Oh a není to překvapení jako u prvního dílu, ale s tím se jaksi z principu věci nedá moc co dělat.
Honorable mention: GTA Definitive Trilogy
Jako co na to mám říct. Tahle edice je vlastně exemplární ukázkou, jak podělat legendu, naštvat hráče, uříznout si ostudu, kašlat na všechno, nesnažit se projekt dovést do nějakého uspokojivého konce a prostě být korporát. Já vím, že tohle spáchalo malé studio, jež bylo na práci outsourcováno, ale já stejně viním Rockstar, protože „that´s where bucket stops“. Krom toho hlavně u prvních dvou dílů je vidět, jak ovládání tvoří podstatnou a zásadní část jakékoliv hry – GTA3 a Vice City se podle dnešních standardů prostě nedají ovládat. Moje oblíbené Vice City je naprostý chaos a absolutně nechápu, jak je možné, že pokud přepnu hru do performance modu, vizuál rázem ztratí třetinu objektů na obrazovce (na PS5 – WTF?! Jak je možné, že ta hra vypadá hůře než na PS2!?) a vozy jsou neovladatelné, ale v performance modu je hra jen marginálně lepší oproti originálu, leč zpomalená odezva a 30fps z nějakého důvodu umožňuje alespoň napůl solidně řídit vozidla. Eh, nebudu tu psát sáhodlouhou recenzi, stačí říci, že nejlépe dopadlo San Andreas, jež má modernější ovládání, větší svět, ne tak komixovou grafiku, ale stejně jde o hnus za jaký si autoři a kravaťáci v Rockstar zaslouží pověsit za koule do průvanu. Jo a ani po takové době a Bůh ví kolika záplatách to není opravené – nekupovat, nedotýkat se ani desetimetrovou tyčí, odpálit na raketě do slunce!
Žádné komentáře:
Okomentovat