Modern Warfare byla ve své době doslova přelomová a vysvobodila nás z nekonečného cyklu druhé světové, kdy nekončící se přetahovaná mezi CoD a Medal of Honor znamenala, že i ty menší, nebo začínající série, byly povětšinou ze stejného zasazení. Inu jako vždy, markeťáci žijí v iluzi, že jakmile je na světě nějaký trend, tak ten trend tu s námi bude navždy a nic jiného není ani zdaleka možné. Výsledkem pak je stagnace a zahnívání. Je mi jasné, že přesně odhadnout, která nová idea může být ta průlomová je vždy ruleta a nikdo vám nezaručí, že prorazíte, ale přesně to se stalo u Modern Warfare a výsledkem pak bylo, že nejenom že se střílečky posunuly do současnosti (a posléze se popošouply do mírného sci-fi), ale že i samotný styl hratelnosti se stal dominantní a otravně všudypřítomný. Jinými slovy – všechny střílečky byly na jedno brdo, protože se všechny studia (až na pár čestných výjimek) naivně snažilo o získání tržního podílu na velmi limitovaném trhu.
Trvalo to jenom něco
přes dekádu, ale dá se říci, že v jistém smyslu jsme opsali
kruh a máme tu opět období stříleček z druhé světové.
Tentokrát ovšem to není tak, že by Activision určoval tempo a
trend, ale naopak se jaksi přizpůsobuje jiným, což mi tak trochu
připomíná poslední marné pokusy konkurenčního MoH (a všichni
víme, jak to s MoH: Doorfighterem dopadlo – ta hra byla tak
hrozná, že jsem ji ani nedohrál). Stále to není až tak
evidentní, protože hra si stále udržuje spousty kvalit, ale v
jistím smyslu je už cítit, že CoD není lídrem. Popravdě jím
podle mne není ani Battlefield (vyjma technologické fidelity), spíš
bych řekl, že trh se konečně diverzifikoval natolik, že nejsme
utopeni v záplavě klonů jedné vítězné formule. Ale jak je na
tom doposud poslední CoD?
Je třeba říci, že
mutliplayer jsem ani nezkusil. Vůbec mě nezajímá a 23giga veliký
patch, který jsem po vsunutí disku do mechaniky byl nucen stáhnout
a instalovat opravdu nepotěšil. Sedmdesát giga místa na disku je
opravdu hodně a byť mám dvou terrový disk ve své PS4, pomalu se
začínám obávat, že mi nebude stačit a mazání bude nezbytně
nutné. Tímhle tempem, v další generaci konzolí, bude takových
sto padesát giga normou, ale na co je nacpeme, když větší disky
nejsou cenově dostupné, to opravdu nevím. Každopádně recenze je
psána z pohledu singlového hráče a zaměřuje se na otázku,
jestli je hra dost dobrá pro investici jen kvůli této jediné
složce.
Takže co člověk
dostane, pokud mu je klání s dalšími hráči buřt. Kampaň mi
trvala na normální obtížnost něco okolo šesti hodin – to je
pro sérii standard, ovšem až příliš mnohokrát jsem cítil, že
v jednotlivých levelech se situace střídají až moc překotně. V
jednu chvíli si čistíte bunkry plné nacistů a než se nadějete,
už jedete v jeepu, jehož jízdní styl až nepříjemně připomíná
Prosche 911 na závodním okruhu, což jaksi nekoresponduje s
nějakými padesáti koňmi pod kapotou WWII terénního vozu někde
na bahnité okresce. Přechody z jedné situace do druhé jsou občas
až příliš překotné a na sílu našroubované, takže pokud máte
například segment mise zaměřený na stealth (AI je v tomto
okamžiku docela stupidní, ale co by taky člověk čekal), plížíte
se dejme tomu deset minut a pokud nic nepohnojíte sami, tak hra,
respektive autoři po dosažení scriptového bodu prostě rozhodnou,
že dál se pojede akčně. A já bych přitom s radostí pokračovat
potichu…
Ovšem není to
obecně až tak špatné. Ano, máme tu obligátní vylodění v
Normandii, vykolejení a následný armagendon s obrněným vlakem se
dá zasadit do kolonky „padající mrakodrapy ve stylu CoD“, tedy
přehnané, těžko k uvěření a na počet destruujících se věcí
vlastně nudné. Je tu ten trademarkový počet situací, kdy se
hlavní hrdina po nějakém pádu, nebo výbuchu sotva hýbe, ale
jakmile přiběhne spolubojovník a podá mu ruku, najednou je
všechno v pořádku a tak dále. Jeden mimořádně povedený level
během dobývání Paříže, který kdyby byla celá hra vyvedená v
podobnému duchu – vůbec bych se nezlobil. Jen dva přeskoky do
kůže někoho jiného někde hodně daleko (jako ten kdo dělal
ovládání k letadlům, ten byl měl viset za koule v průvanu).
Celá příběhová linka je něco, co až nechutně připomíná
Bratrstvo Neohrožených a ještě několik dalších vykradených
filmů, hlavně tedy Zachraňte Vojína Ryana, přičemž postavy
jsou na jednu stranu tak moc klišé, až to šustí papírem a na
druhou z celé bandy nějakých šesti, nebo sedmi hlavních postav
mají co říci snad jen tři a i ty jsou opět, znovu, zase a tudíž
opakovaně jednorozměrně vykradené ze sta a jednoho válečného
filmu, ale popravdě řečeno – ono to až tak moc nevadilo. Je to
pitomé, je to předvídatelné, je to stokrát provařené, ale
skoro nikdy to nepřekročilo hranici, kdy bych si řekl, že tohle
jim už nezbaštím, odhodil ovladač do dáli a odkráčel do
zapadajícího slunce. Možná je to tím, že z těch šesti hodin
hratelnosti jsem to musel přežvykovat dohromady tak hodinu, hodinu
a půl maximálně. To se dá.
Dobrou věcí,
alespoň pro mne je to, že již nemáte autoheal a místo toho sebou
můžete nosit až čtyři lékárničky (byť jedna lékárnička
vám dá asi tak jenom půlku života). Další můžete najít
roztroušené po levelech, nebo vám je hodí jeden specifický
spolubojovník po dosažení určitého počtu zabitých nepřátel,
či provedení „heroických“ akcí, jako je záchrana zraněného
vojáka odtažením do zákrytu (mimochodem hrozná pakárna, protože
ho táhnete pozpátku, takže nevíte kam jdete, táhnete ho strašně
pomalu, takže jste po dlouhou dobu vystaveni palbě nepřítele a
nemůžete se přitom bránit a navíc v tom chaosu dost často
chcípne, než ho můžete vůbec zachránit), nebo zabití germána,
který je v daném okamžiku v zuřivém klinči s členem vaší
jednotky. Stejným způsobem jsou aktivovány další bonusy navázané
na jiné členy jednotky, jako je bombardování pozice, balíček
munice, nebo označení nepřátel a vzhledem k tomu, že v různých
misích máte různou sestavu spolubojovníků, přidává to hře na
variabilitě… trochu.
Pro sérii typické
nekonečné vlny nepřátel se moc nekonají, což je jedině dobře.
Jsou tam a jsou stále nebezpečně otravné, protože například v
jedné z pozdější misi jsem měl za úkol zlikvidovat tank
termitovým granátem, což obnášelo vylézt z krytu alespoň
dvakrát a přiblížit se k Tigeru za plné nepřátelské palby
neustále se hrnuvšího Whermachtu. Vzhledem k tomu, že ani
soustředěné odstřelovaní kombinované s plošným používáním
plamenometu nevyprázdnilo nekonečné řady německé armády v
tomto velmi omezeném úseku bojiště, jediná vhodná strategie
byla prostě počkat, až se tank ke mně přiblíží na krátkou
vzdálenost, vyskočit s krytu (na který se neustále Němci hrnuli
jako důchodci na slevy v Bille), podržet animaci, skočit opět do
krytu a modlit se, abych měl ještě dost lékárniček na druhé
kolo.
To mi připomíná –
běhání je problém. Nevím čím to je, možná mám rozbitý
ovladač, nebo co, ale z jiných her jsem zvyklý, že po zmáčknutí
správného čudlíku se mi charakter rozběhne a jaksi běží a
běží a běží až dokud nenarazím do překážky, nebo běh
nezruším. U CoD WWII (a Black Ops 3) to tak nefunguje a po
zmáčknutí L3… postava prostě neběží, nebo jen jaksi trapně
poskočí a dál se jen plouží normálním tempem. Držet čudlík
nefunguje, různé úhly nefungují, nic nefunguje až na ty otravně
naštvávací okamžiky, kdy si hra řekne, že jako jo, že by to
fungovat alespoň jednou za uherský rok mělo a postava na chvíli
začne běžet na povel. To je hodně k vzteku, protože u žádné
jiné hry s tím jaksi nemám problém. Hádám, že jde o záměrné
designové rozhodnutí, aby hráč nemohl prostě hrou proběhnout a
byl přinucen řešit situace tak, jak si je autoři přejí
řešit,protože je příliš pomalý na to, aby se vyhnul palbě.
Což mě přivádí
k dalšímu trademarku série a tím jsou scriptované situace. Musím
uznat, že se autoři po letech hodně poučili a stalo se mi asi jen
sedmkrát, že bych chtěl situaci řešit po svém, ale nešlo to,
protože autoři po mě chtěli něco, co bych zaboha sám
nevymyslel, takže mě potrestali automatickou smrtí tolikrát,
dokud jsme nepřišel na tu správnou kombinaci nepravděpodobného
chování. Možná to je tím, že obecný design misí byl docela
čitelný ve smyslu – jede na vás tank = použiji pancéřovku,
máme problém o odstřelovači = použiji sniperku co se tady válí
a tak dále. Obecně tedy se situace zlepšila, sice tento problém
je stále ve hře tak nějak geneticky zakódovaný, ale není to až
tak hrozné. Sice stále jako hlavní hrdina děláte naprosto
absolutně totálně každou kravinu – protože jste hlavní
hrdina, místo aby to, či ono udělal někdo jiný a vy ho prostě
dejme tomu kryli nebo tak něco (a ano, v jistých okamžicích to je
naprostý facepalm), ale například počet čekání na jednotku
shromaždivší se u dveří, které pak vy osobně jako jediný
můžete vykopnout, by se daly spočítat na jedné ruce. Tomu říkám
progres.
Hudba. Já vám
nějak nevím, ale hudba… je jí prostě moc. Já miluji dobrý
hudební soundtrack u her a u tohoto CoD mi přijde jako obecně dost
povedený, jenže na druhou stranu, ta těžce heroická,
překomponovaná, expensivní a plným orchestrem hraná hudba mi
hučela ve sluchátkách vlastně celou hru, takže jsem ji jaksi
začal po čase podvědomě filtrovat a nevnímal jsem ji, protože
mi jaksi rušila zážitek. Nedávno jsem sledoval krátkou esej o
hudbě ve westernových filmech a jaký rozdíl byl mezi Americkou
produkcí a tím, co s malým rozpočtem dokázal Sergio Leone.
Výsledkem bylo, že jednodušší skladby, hrané jen několika
nástroji, v ten správný moment, mají mnohem vetší dopad, než
nekonečná smyčcová árie během celého filmu, která je sice
bombasticky komplexní a jako samostatné dílo skvělé, ale ve
filmu to spíše ruší. A přesně takový pocit jsem měl při
hraní posledního CoD. Čeho je moc, toho je příliš, takže za
hudbu moc dobré skóre nedávám. Opět – ne že by byla špatná.
To ani náhodou. Jen je špatně naklíčovaná na herní scénu a je
jí moc.
Zvuky – opět, nic
špatného, ale vzhledem k současné kvalitě, nic epicky úžasného.
Některé věci mi přišly fajn, ale například zvuk zbraní, jak
je u CoD už léta tradicí, nezní v mých uších… správně. Na
střelnici jsem byl, z reálných zbraní jsem si zastřílel a vím,
že i blbý kalibr .38 je sakra ohlušující v uzavřených
prostorách – a ve hře se střílí například z Hitlerovy Kosy
(MG-42), nebo BAR, což jsou sakra hlučné kvéry a já tak nějak
nikdy neměl moc pocit, že ty zbraně jsou reálné. Dabing na
druhou stranu je skvělý (byť to co některé postavy občas
říkají…) a v kombinaci s animacemi v jednotlivých scénkách,
jež kvalitou naznačují, že jde snad spíše o CGI, než o
enginovou animačku, patří k tomu nejlepšímu co můžete z tohoto
CoD dostat.
A tím se dostávám
ke grafice, která mě na jednu stranu velmi mile překvapila,
protože pokud se pohybujete v intencích autory dovolené cestičky,
vypadá vážně skvěle. Na druhou stranu jde stále o tunel, který
se nedá ani náhodou srovnávat s Battlefieldem. Ovšem tohle je
CoD, taková ta hra je a dovedu s tím žít. Na tu druhou stranu je
nutné říci, že po jednom dnu od dohrání, si jaksi nedovedu
vzpomenout na více než dvě, možná tři zapamatovatelné scény.
Graficky se dnes hry dostaly do stavu, kdy se jako hráči už můžeme
přestat dohadovat nad počtem polygonů, nebo různými efekty. Hry
prostě vypadají dobře a pokud běží ve stabilním frameratu, už
moc nezáleží na jakém enginu jsou dělané. Na čem záleží, je
estetická stránka a u téhle hry, jsem se necítil moc ohromený.
Nic špatného obecně, ale nic skvělého specificky, nic co by
utkvělo v mysli. Možná je to tím, že vše, co COD nyní ukazuje,
tu v té, či oné míře bylo už dávno a tým jenom sázel na
jistotu při tvorbě hry.
A tím vlastně celé
CoD WWII je – sázka na jistotu, ani jeden náznak, že by vedení
Activisionu mělo zájem bourat hranice a vkročit do neznáma, jako
tomu bylo u Modern Warfare. Je to perfektně stravitelná hra, s jen
několika málo problémy, ale obecně dobrými produkčními
kvalitami, které nechají hráče si zastřílet v settingu druhé
světové a pak, pokud nemá zájem o multiplayer, na ni prostě
zapomenout. A je to škoda. Takže kdybych si měl hru kupovat za
plnou cenu v den vydání, asi bych byl hodně, ale fakt hodně
zklamaný, protože za ty peníze by to nestálo. Na druhou stranu
výprodej, dejme tomu za třetinovou cenu, je mnohem lepší nápad.
Já sám měl hru jen půjčenou a ani náhodou nepřemýšlím o
tom, že bych si ji někdy v budoucnosti koupil a zařadil do sbírky.
Pár hodin jsem se docela slušně bavil, to ano, jenže až na
setting druhé světové, nejde o nikterak zvláštní hru.
Žádné komentáře:
Okomentovat