Jestli máte rádi existenciálně, filosoficky a hratelnostně nabušené hry – holt musíte do Japonska.
Nechci tím tvrdit, že západní indie scéna není schopná vyprodukovat něco, co nejenom že cituje Nietzseho, ale dokonce ho i smysluplně uplatnit v příběhu, ale faktem, je, že právě asi jenom Japonci to dokáží tak nějak s lehkostí sobě vlastní. Ano, občas to je poněkud nepřehledné, absurdně vrstevnaté, komplikované až na půdu a aby si v tom člověk udělal jasno, musí si vzít prodlouženou dovolenou a namalovat si hned několik grafů. Ale na druhou stranu, výsledná atmosféra v Japonských hrách tohoto ražení bývá i přes svou „nepravděpodobnost“ ze západního hlediska, velmi chytlavá a pravdou znějící. A jaké je NieR? Neměl bych to asi propálit takhle na začátku, ale… zatraceně dobré!
Na tuhle hru jsem se
chystal už hodně dlouho, vlastně jsem si ji plánoval koupit spolu
s Personou 4, ale letošní rok je, když už nic jiného, opět
neskutečně plný her, které prostě musím mít a hrát teď hned
a včera bylo pozdě. Jinými slovy, díky přetlaku jsem NieR
odložil „na potom“ s tím, že jednak hry se na poličce nekazí
a pak taky ušetřím na ceně, takže dvojitá výhra. Jenže teď
když jsem hru dohrál si říkám, jaký blbec jsem byl, že jsem si
ji nekoupil hned při vydání, protože jde přesně o ten druh hry,
kdy si k ní sednete někdy kolem druhé odpoledne a nebýt
vynucených návštěv toalety, nevnímáte jak čas běží až
někdy do třetí hodiny ranní, kdy pomalu a jistě odpadáte
únavou, přičemž jediný důvod proč jdete spát je uvědomění,
že ten jednoduchý puzzle, se kterým se tu trápíte už nějakou
hodinu a máte za sebou dobrých čtyřicet pokusů ho zlomit, vám
nejde zkrátka proto, že vám mozek jede na úsporný režim. Takhle
poznáte dobrou hru. Nutno podotknout, že Personu jsem si ještě
nepořídil, ale mám takovou obavu, že na mě čeká další
podobně „zjevení“, jak jsem měl nyní u NieRu.
Jinými slovy –
třicet tři hodin čistého času mi uteklo jako voda a ani jednou
jsem neměl pocit, že bych se snad nedej bože nudil. A to i přes
onen fakt, že jsem v zásadě hrál v tom samém prostředí, tu
samou hru, třikrát dokola, protože tu jsou tři hlavní postavy a
za každou si to dáte opakovaně takže vlastně sledujete ty samé
události, jen z jiného úhlu. Možná to zní pro někoho dost
divoce a asi i nudně, ale u téhle hry to má dost smysl. Každá
kdo má zkušenost s věkovitým Resident Evil 2 má alespoň rámcově
představu jak to funguje a že pokud do toho autoři dají srdce a
mozek, že to může být vlastně hrozně dobrá vlastnost produktu.
První průchod hrou
je za androida ženského pohlaví jménem B2. Dohrání mi trvalo
nějakých dvanáct hodin a přestože jsem si ho hodně užil, bylo
mi nepříjemně jasné, že hra tak nějak jenom klouže po povrchu
příběhu. Přišlo mi to krátké, nedostatečně vysvětlující…
teď jsem si uvědomil, že jsem řekl, že dvanáct hodin silného
příběhu a nebylo to dost. Jo, tak hutné to je. Jenže pak tu je
druhý scénář, kdy hrajete za jejího partnera 9S – průzkumnický
model s poněkud jinými schopnostmi a velmi odlišnou osobností a
najednou spousta věcí, které mi v prvním průchodu nedávaly moc
smysl, nebo byly jen zkratkovitě vysvětlené, pěkně zapadly do
sebe. Dalších deset hodin uplynulo a já měl mnohem více jasno,
co se děje v přímé souvislosti s aktuální situací ve které se
oba hrdinové ocitají. Jenže ani to nebylo dost, protože svět
NieRu je jiný, velmi jiný od toho našeho a autoři záměrně v
průběhu prvních dvou průchodů hodně mlží o původu
jednotlivých frakcí, celkové historii a minulosti jednotlivců a
světa.
V třetím průchodu
se vám nakonec dostane do rukou další bojový model jménem A2 a v
ten okamžik, pokud opět strávíte nějakou tu hodinku bloumáním
po světě, který je jen tak mimochodem na poměry open-world her,
nebo jiných RPG vlastně dost malý, až bych se nebál říci
intimní, plněním vedlejších úkolů a tak nějak obecném se
šťourání v lore, zjistíte, že budoucnost lidstva je, když už
nic jiného, tak opravdu pořádně podělaná… A víc neřeknu,
protože jde o zásadní příběhový zvrat a nechci to nikomu
zkazit.
Každopádně pokud
se nebudete obtěžovat příběhem a půjdete jen po hlavní dějové
linii, myslím, že hlavní tři průchody hrou se dají zvládnout
do patnácti hodin. Na druhou stranu to ale znamená, že se
připravíte o docela pěknou řádku vedlejších misí a hned
několika aktivit. Hra jich sice nenabízí mnoho a jsou popravdě
docela předvídatelné, ale zase vám je vyloženě necpe pod nos a
každý level navíc se hodí.
Ano, NieR je RPG,
ale dá se říci, že velmi jednoduché, protože například v
prvním průchodu jsem se skoro ani neobtěžoval s nějakým
laborováním se schopnostmi a vlastnostmi postavy a prostě jsem
zmáčknul čudlík na automatické přiřazování a bylo to.
Pravda, hrál jsem na normální obtížnost a dovedu si představit,
že pokud hrajete na vyšší a chcete ze hry vytřískat co se dá,
tak vám asi nezbude nic jiného, než se do systému pořádně
ponořit, přičemž zjistíte, že jde o překvapivě robustní a
vychytaný RPG ekvivalent Zaklínače – v jistém směru. Váš
android může mát ve svém CPU jádru místo až na 128 čipů,
přičemž čipy s pokročilejšími funkcemi, nebo větším
výkonem, zabírají více místa. Například základní +4% útok
zabírá čest nebo sedm pozic, ale pátá úroveň, která vám dá
až +20% útok, vám vezme myslím 21 pozic. Do toho ještě
potřebujete základní čipovou výbavu, jako například mapku v
rohu obrazovky, ukazatel zdraví, motorické funkce a tak podobně.
Dost se toho dá očesat ve prospěch například defenzivních čipů,
nebo EXP boost čipů, ale pod nezbytně nutné minimum jít nelze a
tak člověk musí hodně laborovat co kam umístí a co opětuje.
Velmi chytré.
Na druhou stranu
samotný soubojový systém je až arkádově jednoduchý a přesto z
něj autoři dokázali vytřískat maximum. Slabý a silný (případně
hackování v případě 9S) útok, slabý a speciální útok pro
vašeho companion robota, skok, dodge a aim a stačí to. Bitvy,
obzvláště s chumlem nepřítel, jsou hektické, stroboskopicky
výbušné, všechno všude lítá a exploduje, řetězené útoky
následují jeden druhý jak v God of War, je to hodně anime
přepísknuté a strašně cool nejenom hrát, ale i sledovat – to
ale taky znamená, že pokud nemáte rádi Japonský styl bitev, kdy
se toho děje na obrazovce opravdu hodně, tak tuhle hru budete asi
dost nesnášet. To já jenom aby bylo jasno, pro koho NieR vlastně
je.
Výhodou tohoto
docela jednoduchého bojového systému je, že autoři dokázali
pouhou změnou úhlu kamery změnit kompletně celý žánr. Obvykle
máte kameru volně plovoucí kdesi za vaším hrdinou a hraje se to
jako bleskovější verze Zaklínače. Ovšem sem tam, v různých
situacích, se vám kamera přepne do fixní polohy z boku, nebo
top-down a najednou hrajete twin stick shooter (v hackovací minihře
to je nativní nastavení), nebo akční 2D platformer. Nejenom, že
to autorům dává možnost pochlubit se některými opravdu moc
pěknými panoramaty, nebo zpřehlednit některé opravdu over the
top situace, či navodit dramatičtější atmosféru, ale, a to je
veliký bonus, přináší to do hry velmi vítanou rozmanitost,
takže se hra jen tak neokouká.
Když jsem u toho
koukání – NieR není ani zdaleka ta nejhezčí hra pod sluncem.
Technicky vzato, jde o jakýsi polo-indie projekt, protože se zde
nehraje moc na pozlátko detailu a většinu prostředí tu tvoří
jednoduché vybydlené skelety betonových budov, za které by se
styděli i na Chánově. Inu, je to nějakých pět tisíc let po
apokalypse, takže co taky jiného čekat že? Na druhou stranu čím
autoři úspěšně bodují, je styl. Nevím proč, ale hrozně mi
nálada hry připomněla Shadow of the Colossuss. Jakási
melancholická osamělost světa, který hodně zažil a ještě asi
hodně zažije, ale s unavenou vytrvalostí se zkrátka točí den za
dnem dál a dál bez ohledu, jak hořké a pohnuté osudy se na jeho
tváři odehrávají. NieR má tu stejný genius loci, jako osamělá
návštěva prastaré ruiny hradu, kdy jaksi cítíte, že tyhle
kameny tady byly dlouho před námi a budou tu ještě dlouho po nás
a ať uděláte co uděláte, stejně budete přinejlepším jen
jakousi poznámkou pod čarou v historických knihách. Ne, NieR není
technicky oslňující hrou ani náhodou, ale zato bude stárnout
zatraceně dobře, protože má styl!
Když už jsem u
toho stylu, opomenout hudbu by byl jednoznačně zločin. Nevím
proč, ale ve hrách se obecně moc nazpívané skladby nevyskytují
– pokud se nebavíme o licencovaných produktech jako je GTA, nebo
závodních titulech - a je to zatraceně škoda, protože NieR má podle mě jeden
z nejlepších soundtracků, co jsem kdy slyšel. Veliká variabilita
skladeb, mnohé v několika variantách s, nebo bez vokálů, skoro
perfektní umístění vzhledem k lokaci, či situaci a tak dále. Za
celých třicet hodin se mi nestalo, že by mě nějaký skladba
štvala, nebo nudila. Samozřejmě hudba je přesně ta kategorie,
který se objektivně skoro snad ani nedá hodnotit a tak je to jen o
subjektivním pocitu dobrý/špatný, ale obecně si dovolím tvrdit,
že pokud máte rádi Japonské hry alespoň trochu podobného
ražení, tohle se vám bude líbit také. A v každém případě tu
máme YouTube, takže si můžete soundtrack poslechnout na sucho a
sami posoudit. Byť je jasné, že bez korespondující situace ve
hře to nemá stejný dopad.
Takže shrnutí:
NieR: Automata je skvělá hra. Tečka. Není pro každého, ale
silně doporučuji zkusit demo, které člověku dá ochutnat všechny
hlavní herní mechanismy, které ve hře uvidíte (kromě hackování)
a věřte, že se hra po demu ještě více rozvine do krásy.
Technicky je hra skoro bez zásadních chyb (jediná výjimka podle
mě – od poloviny hry se mi ve filmečcích trochu
de-synchronizoval zvuk a obraz, ale nic zásadního), což v dnešní
době zabugovaných velkoprodukcí je rozhodně kladný bod (ostatně
kdy nebyl že?). Spousta obsahu, velmi dobrá a variabilní
hratelnost, která sází na jednoduchý princip, jež je
jednotlivými iteracemi mnohdy změněn k nepoznání a hlavně
příběhem, za který dám ruku do ohně. Je to komplikované, hodně
filosofické a zatraceně dojemné až do takové míry, že se mi od
poloviny hry opravdu nechtělo likvidovat hordy nepřátel. Inu, mám
za to, že otázka co je a co ještě není člověk, záleží na
definici, kterou jsem sami stále tak nějak nedali pořádně
dohromady….
9.6/10
Žádné komentáře:
Okomentovat