sobota 9. ledna 2021

Sloupek: Hra roku 2020

 Herně velmi zajímavý rok i navzdory všemu co se ve světě dělo. Nebo možná právě proto?

 

Asi jako každý, i já jsem měl divný rok 2020.Nové konzole, obvyklé očekávané, leč stále překvapivé průšvihy velkovydavatelů a do toho, abychom si nemysleli, že to budeme mít jednoduché, stále ještě prohýbající pandemie. Kdo se zajímá o historii nebyl překvapen, že se něco takového stalo. Ve skutečnosti bylo udivující, že jsme vydrželi tak dlouho bez nějaké té pandemie, protože v minulosti se nějaká vyskytla dejme tomu dvakrát, možná třikrát za století. Výsledkem pak bylo a je, že lidi zmateně nechápou co se děje a co by měli dělat. Prostě jsme zapomněli, jak špatné to může být, takže držkujeme, když dojde toaleťák v supermarketu. Ach jo.

 

Covidová situace se samozřejmě dotkla i výroby a distribuce her a hardwaru. Hlavně první polovina roku byla hodně ve znamení adaptace, protože na jednu stranu populace vyžaduje svůj chléb a hry v obvyklé míře, ale na druhou stranu – pokud se nepřijmou určitá opatření, jež způsobí zpomalení skoro všeho, lidi onemocní, potažmo umřou a nevyrobí se nic. Ale vysvětlete to „Facebookovým výzkumníkům“, kteří vědí všechno lépe, protože nějaký hujer s doktorátem z Gender Studies v jejich informační bublině řekl něco na Twitteru. Ach jo.

Od druhé poloviny roku se situace co se her týče více méně normalizovala… Nebo jsme si zvykly. Taky možnost. Každopádně až na tak nějak očekávaně neočekávaný odklad Cyberpunku, a pár dalších her, jsme měli dost co hrát, takže v tomto směru není moc co si stěžovat. Dokonce jsem stihl jednu dovolenou v Čechách, za což jsem samozřejmě zaplatil nucenou izolací na čtrnáct dní, navzdory faktu, že jsme měl hned několik testů a všechny negativní. Inu pohánět úředního šimla hraničí s čirým bláznovstvím, takže jsem ten čas strávil hraním – nepřekvapivě. Obecně řečeno – vášnivý hráči patrně zvládají karanténu lépe, než lidé s alespoň minimálně měřitelným sociálním životem. Ne že by to bylo něco objevného, ale je fajn, když se teorie potvrdí, byť bych radši, kdybych si ji potvrzovat nemusel vůbec. No nic, popojedem.

 

OK, takže jaký byl můj herní rok? Samozřejmě bych si mohl a taky že budu stěžovat – koneckonců co jiného byste ode mě očekávali? Ale takhle zpětně, už poněkolikáté mohu prohlásit, že to nebylo až tak špatné. Velmi mě vytočilo, když CD Projekt odložil podzimní vydání dlouho očekávaného Cyberpunku. Ne proto, že ho odložili, ta hra by mohla vyjít klidně až letos a ani to by nebylo dost, protože je rozbitá jako prase a kdybych si ji nekoupil krabicově, asi bych uplatnil pro Sony naprosto nevídanou možnosti zažádat o vrácení peněz – až tak špatné to je v hned několika ohledech. Ne, problém je v tom, že jsem si na víkend po vydání vzal tu vzácnou trochu své dovolené co my zbývalo a místo Cyberpunku jsem byl nucen hrát Zaklínače – což není špatná hra ani náhodou, ale víte jak.

Vůbec ona celá situace okolo Cyberpunku je symptomatická naší době. Už roky nazpátek jsem velmi hlasitě nadával, nad „Day One Patch“ kulturou, která stále více prominentně vládne ve vývojářských studiích, patrně více a více vynucována vydavateli, protože hra prostě musí vyjít na domluvený den a ano hráči to stejně skousnou, protože to skousli už předtím. Výsledkem pak samozřejmě je eskalující situace, kdy hry vycházejí v řekněme sub-optimálním stavu, kdy pokud nemáte internet, tak si prostě nezahrajete. Hysterie, která se strhla okolo Cyberpunku a jeho vyloženě nedopracovaném stavu v den vydání, hlavně pro minulou generaci konzolí (a samozřejmě ten naprosto průserový fakt, že vydavatel udělal první a poslední, aby se o něm zákazníci nedozvěděli až do posledního okamžiku) vyplývá jen a pouze z faktu, že očekávání okolo této hry jsou naprosto nepřiměřená, ale to se holt stává, když hype-train konečně dojede do stanice reality. Ještě někdo má chuť obhajovat „Day One Patch“ způsob vydávání her? Po tom všem? Pokud ano, měl/a by si uvědomit jednu zásadní věc – bude hůř.

 

Věc se má tak, že během roku vychází hned několik vysoko-profilových her, jejichž stav je méně než uspokojivý a do značné míry vlastně i horší, než co Cyberpunk předvádí, ale u některých vydavatelů a sérií nad tím lidi tak nějak mávnou rukou, protože jde o zaběhnutou a očekávanou situaci. Například jakýkoliv díl The Elder Scrolls, nebo Falloutu od Bugthesdy je na tom řádově hůř. Ale nic moc se neděje, protože od nich to je „feature, not bug“. V konečném součtu jde ale myslím o pozitivní věc. Vydavatelé potřebují kopnout sem tam do zubů a probíhající žaloba na CD Project Red může být výstražným znamením pro velkovydavatele, že tu přeci jenom je jistá hranice, za kterou se nevyplatí jít, protože jinak jim někdo sebere prémie a na konci roku nedostanou to slíbené Porsche.

A aby nebylo Cyberpunku dost – v mých letošních hrách roku nebude figurovat, protože jednak jsem ho ještě nedohrál a druhak díky neutěšenému stavu v době kdy píši tento text, by stejně nebyl výše, než na pátém místě (to neustálé padání do systému mě opravdu vytáčí). Pokud ho spraví a dodají nějaký další zajímavý obsah dejme tomu do prosince, asi si ho dám znovu a pak uvidíme, protože ta hra rozhodně má potenciál se umístit. Ale v tuto chvíli, navzdory faktu, že hra vyšla loni, ji nebudu počítat. To máme za to, že hry vycházejí už dopředu s myšlenkou, že den vydání je jen jakýsi orientační bod a hra se může klidně dodělávat průběžně. Hnus velebnosti, hnus. Ach jo.

 

Takže teď trochu statistik. Do své sbírky jsem z posledních dvanáct měsíců zařadil 29 her (digitál nepočítám) a plně dohrál dvacet z nich. Proč ne všechny? Inu něco je na systémy, která zde v Anglánii nemám k dispozici, jako například Shellshock Nam´67 nebo Order 1886 a pořídil jsem si je protože byly tak zatraceně levné a hodí se mi do sbírky. Samozřejmě některé hry jsou staršího data a tak nepatří do letošních her roku, nevyhnutelně pár z nich dopadlo naprosto nezajímavě a já nemám čas dohrávat každou kravinu i když jsem za ni zaplatil (Starlink: Battle fo Atlas – velmi Ubisoft hra jak jen může být), nebo prostě proto, že jsou tak zprasené, že stále čekám na opravný patch. A právě tyhle se budou nádherně vyjímat v kategorii „zklamání roku“. Takže jdeme k vyhlašování. 

 

Zklamání roku

Pillars of Eternity II: Deadfire

Obsidian je moje oblíbené studio, ale to co se děje s konzolovou verzí u této série je prostě zločin, za které by se měly lámat ruce. Více než rok čekání po vydání PC verze a co jsme dostali? Ergonomie se od jedničky moc neposunula (takže je špatná), loadingy jsou jen o zlomeček kratší (takže časté a dlouhé), neaktivní členové party jaksi zůstávají na mapě a když je nepřítel zabije, tak samozřejmě konec hry a to nemluvím o nechutném zvyku hry z neznámého důvodu padat do systému kdykoliv se jí zachce. Naprosto nechápu, jak je možné, že u v zásadě 2D hry může framerate permanentně parkovat okolo hodnoty 20fps a méně. Zase jedna z her, která neměla dostat certifikaci na konzole, ale stalo se. Dal jsem jí okolo dvaceti hodin, ale pak jsem už neměl sílu pokračovat a s příslibem rychlejšího nahrávání na PS5 díky SSD disku, jsem ji odložil a dodnes kompostuji na poličce. A jen tak mimochodem – proč do prdele nelze přenést charakter z minulé hry, mi naprosto uniká!

 

 

Překvapení roku

Terminator Reistance

Jako nebudu nikomu nalhávat – ta hra vypadá strašně a styděly by se za ni i počátky PS3 éry. Ale jak jsem psal ve své recenzi, autoři do ní vložili hodně lásky a patrně prodali každý jednu svoji ledvinu, aby hru mohli alespoň dodělat. K dnešnímu dni jde o nejlepší soudobou hru z tohoto universa a to je překvapení na více než jedné rovině. 

 

Hra roku – třetí místo

Dreams

Media Molecule po dlouhých letech práce vydali „hru“, na které se opět může hráčská obec pěkně vyblbnout. Neustálé updaty a vylepšování toho či onoho, skoro nekonečné možnosti editoru a nakonec sice krátká, ale příjemná kampaň dává dohromady balíček, nad kterým se nelze než potěšeně usmívat. Přiznávám bez mučení, že v samotném editoru jsem strávil jen nějaké dvě hodiny, protože jsem naprosto levý a do toho všeho se mi cpou stále nové hry, ale komunitní výtvory jsou opět, znovu, zase a tudíž opakovaně zdrojem nekonečné zábavy. Ano, ony výtvory nejsou na úrovní AAA studií, ale jako práce jednotlivců? Klobouk dolů. Jen škoda, že o Dreams není od Sony více slyšet. Ta hra si zaslouží více pozornosti. 

 

 

Hra roku – druhé místo

The Last of Us Part II

Ať si říká kdo chce co chce o tom co se děje v této hře ze scenáristického hlediska, ale ta hra je prostě dobrá v tolika směrech, že nemít ji v nominacích by bylo zkrátka nespravedlivé. Mě osobně se příběh líbil, už jenom protože, že to nebylo takové to Hollywoodské klišé s dobrým koncem, ale naopak šlo o tak nějak „normální“ lidi v extrémní situaci a co to s nimi z dlouhodobého hlediska udělalo. V mnoha směrech je tahle hra ne příliš objevná a jen staví na prvním dílu, ale to mi vůbec nevadilo, protože netřeba každý rok vynalézat kolo. Proč tedy není na prvním místě? Popravdě – protože ač jsem měl výrazné sympatie a pochopení pro obě hlavní postavy, a navzdory velmi dobře napsanému příběhu, jsem se v poslední fázi hry nedokázal vnitřně identifikovat s nimi a přišlo mi to jako sledovat film, než abych to byl JÁ kdo prochází celou tu situaci. Stále jde o skvělý počin, ale ten drobný element separace a fakt, že právě v tomto ohledu tu mám letos lepšího kandidáta, odsoudil TLOU2 na druhé místo.

 

Hra roku – první místo

Ghost of Tsushima

Z herního hlediska jde o velmi neoriginální hru, nejlépe připodobňovanou k obvyklému výpotku z dílen Ubisoftu. Ale ztraceně, kašlu na to – jde o esteticky a technicky mistrovské dílo. Kýč jako prase, vykradené Japonské samurajské filmy z toho koukají na každém záběru, patos vytočený do nejvyšších otáček, neustále děláte to samé dokola a dokola, ale ZATRACENĚ! Ta hra má sakra STYL! Jinak to nedovedu popsat. Je to jedna z mála her, u kterých mám platinovou trofej (přiznávám – není obtížné ji získat), několik stovek screenshotů a navzdory naprosto předvídatelnému příběhu jsem měl na konci v krku nespolknutelný knedlík o velikosti pátracího balónu. Ano, Ghost of Tsushima je v mnoha směrech velmi generická hra, ale to ji nebrání být technicky, esteticky, z mechanického hlediska a z hlediska oné nezachytitelné „duše“ do ní vložené zatraceně geniální kus umění. Takže proto má u mě první místo. 

 

Honorable mention

Wasteland 3 – velmi dobrá strategická tahovka. Sice jí chybí větší hloubka a některé mechanismy, ale pro milovníky post-apo žánru, jde o jednoznačnou volbu.

Mafia Definite Edition – víte jak blbý to musí být pro autory, když nejstaršímu dílu stačilo nahodit moderní kabát a stále být nejlepší v sérii?

Resident Evil 3 – Po skvělé dvojce jednoznačně zklamání, protože člověk prostě očekával víc, ale i tak nakonec dobrá hra. Jen škoda té délky.

Žádné komentáře:

Okomentovat