Sloupek - Hra roku 2019

Co k tomu dodat do perexu. Titulek je všeříkající.

Na začátek malá preambule. Probléme s vyhlašováním hry roku v jakékoliv kapacitě, ať už jde o velikou redakci, nebo blog jako v mém případě je, že jednak jde o subjektivní hodnocení – anžto všechna hodnocení všechen her jsou do značné míry subjektivní. A za druhé – prostě nelze reálně zahrát všechny hry, co se v roce vydají a pak je nějak rozumě ohodnotit. Vlastně když o tom tak letmo přemýšlím, tak nelze zahrát a ohodnotit ani většinu her, jež za nějaké to zahrání stojí, protože i když vyloučíme všechny možné asset-flipy ze Steamu a kopie všeho možného ze všech možných distribucí, stejně to nejde stihnout, ani když máte k dispozici velikou redakci. Herní trh je zkrátka příliš veliký. 

Proto říkám, že moje „Hra Roku“ je výběr z jen malého zlomku dostupných her a nemá cenu si stěžovat, že by tam měla být ta či ona hra, přičemž má limitace časem, penězi, chuti a toho co se mi líbí hrát značně ovlivňuje kolik her se mi vlastně během roku dostane pod ruce. Statisticky řečeno, letos jsem si pořídil čtyřicet her – ovšem jen patnáct z nich by šlo kvalifikovat do letošního výběru, protože zbytek jsou resty z minulého roku, nebo ještě starší relikty určené do sbírky – a to nepočítám digitální distribuci. V porovnání se stovkami her, které jinak loni oficiálně vyšly, to je jako plivnutí do oceánu, což doopravdy devalvuje jakoukoliv hodnotu jakéhokoliv určení, která hra v daném roce je ta nejlepší. Takže abych to zkrátil – je to o tom, která hra za minulý rok, jež jsem hrál, se mi líbila nejvíce a proč. Jdeme na to, ale napřed ještě trochu toho povídání o tom, jaký jsem měl rok.

Ne každou hru, kterou jsem loni hrál a dohrál jsem i zrecenzoval a v konečném důsledku ani samotná recenze, respektive číslo na jejím konci, nemusí být určující v tom, jestli se hra umístí na žebříčku. Problém je také v tom, že někdy je hra technicky naprosto v pořádku a podle všech ukazatelů a historické zkušenosti by se mi zkrátka měla líbit, ale z nějakého důvodu něco nezapadlo do sebe. To se mi stalo hned u dvou her těsně za sebou, kdy Judgement (spin-off zajeté série Yakuza) podle všeho měl být titul, který budu milovat, ale přestože nedělal nic špatně, vlastně spíše naopak, z nějakého důvodu jsem hru nebyl schopný dohrát a teď mi leží na poličce a nehodlám se k ní vracet. 

Spiderman je v jistém ohledu docela podobný případ. Hra je technicky hrozně fajn, hlavní hrdina sice nepatří mezi moje nejoblíbenější, ale takhle to já mám se superhrdiny obecně, takže to neberu v potaz, protože prostředí, jednotlivé mise, charaktery postav a script – to vše bylo více než dobře zpracované… jen jsem se tak nějak nudil a po nějakých dvou třetinách jsem hru odložil. Obě to jsou dobré hry, obě doporučuji z obecného hlediska, ale kdo to má stejně jako já, ten by se jim spíše měl vyhnout, nebo si je jen půjčit a sám posoudit.

Loňský rok byl obecně dobrým rokem, protože jsem měl pořád co hrát a popravdě řečeno, v komínku u televize mám hned dva tituly (Tropico 6 a A Plague Tale), jež by mohly zasáhnout do konečného hodnocení, ale místo abych je zahrál, jsem dal přednost znovuhraní starších titulů jako například Dishonored: Death of Outsider, dohrání Kingdom Come: Deliverance nebo Doom 2016 a radši je takhle kompostuji, než se k nim někdy dostanu – někdy i celé roky. Moje chyba, já vím, ale lepší to nebude, protože hned ze začátku roku se plánuje Pillars of Eternity 2 a snad brzy vyjde Rebel Galaxy Outlaw a pak kdo ví co ještě. A takhle to mám vlastně pořád.

Ke hrám, které jsem hrál, ale u kterých si přeji, aby radši ani nevyšly, bych měl minimálně jeden příklad a tím je Wolfenstein: TheYoungblood. Premisa dobrá, ale kompletně zabitá dementními charaktery, hratelností, jež by si zasloužila pořádně přepracovat a opakujícím se prostředím. Ona to není vyloženě špatná hra, s kamarádem jsem ji dorazil v co-opu a to je vždy plus, ale sumasumárum – jde o zbytečnou hru, který vrhá stín pochybností na celou značku a to si Wolfenstein nezaslouží. Krom toho to je tak trochu indikativní ve světle konstantních průšvihů, které Bugthesda poslední dva roky předvádí.

Těm opravdu velikým průšvihům loňského roku se mi jako platícímu zákazníkovi povedlo vcelku úspěšně vyhnout. Za mikrotransakce jsem utratil jenom pár stovek, většinou nakupováním skladeb do Rocksmith 2014 (stále zatraceně dobrá hra) a myslím jeden nebo dva případy většího DLC. Co se před-objednávání her týče – já vím, že by se to nemělo dělat, ale z nějakého důvodu, i přes fakt, že jsem občas šel jenom po citu, jsem měl štěstí a pokaždé to vyšlo. Control a Outer Worlds se ukázaly skvělými produkty. Asi benefit vyššího věku a rozhledu spojeného s obecnou mrzutostí. Nevím.

Každopádně se mi podařilo nekoupit jedinou hru od EA (byť kamarád pěl chválu na poslední Star Wars, tak ještě uvidím) a věci od Bugthesdy a Ubisoftu jsem pořídil později se slevou – naštěstí. Tak trochu s hrdostí dávám vědět, že jsem opět nepropadl ani jedné free to play hře, nehrál jsem Apex ani Fortnite, či jiné „zadarmo“ hře nabízené na store, ale zato jsem měl docela problém se odtrhnout od Stelaris, přičemž jedině fakt, že vyšly další hry a že Stelaris nemá příběhovou kampaň mě zachránilo od kompletního odstavení od reality. Zatraceně návyková hra, škoda, že vyšla jen v digitální verzi, svoje místo ve sbírce si zasloužila.

Co čekám od letošního roku? Asi jen slepému není jasné, že tohle je poslední rok současné generace, takže v jistém smyslu útlum vydávání exkluzivních her je na místě, ale na druhou stranu, tenhle generační přechod bude asi velmi jiný oproti mnoha předchozím, protože obě hlavní konzole mají disponovat zpětnou kompatibilitou, takže to vidím na krátké období her vydávaných jaksi pro starou generaci a pak od příštího roku konec podpory z first party studií a pomalý dojezd ze strany third party vydavatelů, protože install base bude dost veliká ještě nějaké dva, nebo tři roky, takže se jim vyplatí na ně vydávat. Ale právě díky zpětné kompatibilitě bude snadné pro jednou migrovat, protože si prostě zahrajeme staré hry na novém systému, snad i v lepší kvalitě a nové hry už budou rovnou dělané na nový hardware. Něco jako jsme to měli s přechodem v PS1 na PS2. Kdo pamatuje, ten ví.

A teď už konečně k meritu věci – vyhlašování mých her roku 2019. Jdeme na věc.

Třetí místo – Death Stranding

Téhle hře jsem věnovat přes sto dvacet hodin a získal jsem platinovou trofej, což je u mě docela vzácná věc. Hra má mysteriózní, zapletený a místy docela divný příběh, ale to je něco, co se od Hideo Kijmy už tak nějak očekává, takže to beru jako plus. Graficky je hra, hlavně co do se stylu týče, vymazlené dílo, na které je deprese se podívat. Technicky jeden z nejvybroušenšních klenotů minulého roku a za to všechno si Kojima zaslouží chválu. Přesto nemohu hru dát na vyšší pozici. Možná to je tou snahou při honbě za platinovou trofejí, ale tu hru už nechci nikdy hrát – přejedl jsem se jí. Takže třetí místo.

Druhé místo - Resident Evil 2 Remake 

Tahle hra byla hodně dlouho na mém prvním místě, ale jak už to tak bývá, člověk míní a podzim mění. Na tuhle hru jsem se těšil, ale i jsem se jí dost obával, dokud samozřejmě nepřistála v mechanice mé konzole a kompletně mě nepřesvědčila. Je trochu ranou pod pás, že si Capcom účtuje pár dolarů za originální hudební doprovod, protože ten mi udělal hru, jakožto znalci originálu, o dobrých padesát procent (pocitově) lepší, ale budiž, pro nováčky originální soundtrack stejně nic neznamená a já ty peníze dal docela rád, protože tento remake je vymazlený do detailu. Asi by se hře dalo vyčíst jisté zjednodušení interakcí mezi dvěma dějovými linkami a sem tam trochu nepříjemné odchýlení od originálu, ale to jsou jen drobné mušky, které jako správný hnidopich nemohu vynechat, takže mě ignorujte. V konečném součtu to je ale titul, který ukazuje nové generaci her, že ne vše z minulosti je zastaralé a netřeba vymýšlet kolo dvakrát za sebou. Zatraceně dobrý horror, snad nepodělají trojku.

První místo – Outer Worlds 

Co zde říct a neopakovat se dokolečka? Fallout pro milovníky Falloutu, bez licence Falloutu a navzdory Bugthesdě v okamžiku, kdy Faillout 76 failnul ještě více než se zdálo býti možné svým programem Faillout First. Geniální marketing ze strany Bugthesdy, která chtěla podpořit své přátele v Obsidianu, pokud se ptáte mě… nebo že by to bylo jinak? Zkrátka a dobře – skvělá hra, jejíž jedinou chybou jsou možná menší produkční kvality, jež se ale bohatě vynahradily na straně zapálení tvůrců pro látku a snaha přinést hráčům to co jim tak dlouho chybělo. 

Honorable mention – Control 

„Divná“ hra od studia Remedy, které mě osobně je tak nějak jedno, ale po téhle hře je počítám mezi své oblíbené. Control není technicky dokonalou hrou a v době svého vydání mělo problémy hlavně s frameratem a tak trochu prázdnějším vyzněním poslední části hry, ale jinak jsem si ji nesmírně užil a to tak moc, že se stalo jednou ze dvou her v minulém roce, u které jsem se obtěžoval a dosáhl platinové trofeje. A to už je co říct.

A to by bylo asi tak vše pro minulý rok. Jak jsem již psal výše, bylo pořád co hrát a většinou, pokud si člověk dal pozor, tak to byla i zábava. Měli jsme tu spoustu větších, či menších krizí, někdy se nám velkovydavatelé zbláznili více než normálně, někdy (zřídka) se zachovali vcelku rozumě a v obecné rovině – vyšly dobré hry. Ne tak supernadupané jako v roce 2018 (God of War, Red DeadRedemption 2…), ale já si nestěžuji. Letošní rok opět slibuje být zajímavým hned zkraje (alespoň pro mne tedy) a později budeme snad mít první opravdu konkrétní informace o nové generaci konzolí (jako musím uznat, že pojmenování nového Xboxu je… inu Microsoft, co k tomu dodat, ale o tom to nakonec není) a k nim snad spoustu exkluzivních titulů kvůli kterým bude důvod se hádat, která konzole je lepší. Vše nejlepší tedy do nového roku a modleme se k Videoherním Bohům za menší hrabivost a stupiditu ze strany velkovydavatelů. Amen.